Rozhovory

Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR neboli ÚZIS zpracoval přehled za rok 2019, ze kterého například plyne, že v nemocnicích ČR bylo ukončeno přes 2,368 milionu hospitalizací. Nejčastější příčinou pobytu v nemocnici bylo selhání srdce, průměrný věk pacientů byl 76 a půl roku a průměrná délka jejich pobytu v nemocnici trvala něco přes týden. V čem mohou být takové informace vedení zdravotnických zařízení užitečné?

Říká se tomu benchmark, v podstatě srovnání toho, kde v té škále průměru si určitá nemocnice stojí. Pakliže má například kratší ošetřovací dobu, může to vypadat, že je lepší, ale musí si zkontrolovat, jestli to není tím, že má lehčí spektrum pacientů a tak podobně. Je to opravdu dobré k tomu, abychom si porovnali, kde stojíme.

Obvodní soud pro Prahu 7 se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu bude znovu zabývat případem chirurgické změny pohlaví z muže na ženu z roku 2006, kterou provedla Fakultní nemocnice v Motole. Podle obžaloby operativní zákroky nebyly provedeny kvalitně. Jak je FNM vybavena a připravena na řešení takovýchto právních sporů a do jaké míry předpisy a zákony obecně ovlivňují chod nemocnice?

Zrovna o této konkrétní kauze nemohu hovořit, ale určitě bych se rád ohradil proti tvrzení, že operativní zákroky nebyly provedeny kvalitně. Podle toho, co vím, je problém spíše na straně pacienta, respektive pacientky. Obecně platí, že se každý spor snažíme řešit pomocí našeho právního oddělení, a pokud dojde na soud, musíme si brát advokáty, kteří jsou k tomu určení nebo školení. Je třeba otevřeně říct, že to jsou samozřejmě náklady navíc.

V souvislosti s odvoláním či rezignací ředitele Fakultní nemocnice Královské Vinohrady Petra Arenbergera se v médiích diskutovalo o úloze šéfů fakultních nemocnic jako o prodloužené ruce ministra zdravotnictví, zejména pokud se jedná o hospodaření. Je třeba, aby ředitel FN důsledně sledoval aktuální ekonomickou strategii zdravotnického resortu a rozuměl jí?

To rozhodně potřeba je. Když si uvědomíte, že těchto šestnáct přímo řízených organizací dnes spotřebovává něco kolem sta miliard korun, je to rozhodující síla v českém zdravotnictví a je potřeba, aby byla sladěna s potřebami a požadavky zřizovatele, což je Ministerstvo zdravotnictví.

Z hlediska nemocnic je asi největším limitem pro zvládání epidemie covidu-19 počet kvalifikovaných zdravotníků „schopných služby“. Jak jste se s tímto omezením vyrovnali ve FNM? Jaké bylo a je administrativní zatížení lékařů a sester v tomto kontextu ve vaší nemocnici?

Domnívám se, že tak jako ve všech nemocnicích se s těmito situacemi – a není to pouze covid, protože byly i další epidemie, například chřipky nebo spalniček – vyrovnáváme tím, že nějakým způsobem omezíme péči nebo provoz a zároveň se snažíme, aby se to pokud možno co nejméně dotklo pacientů. V praxi to znamená standardní opatření typická pro ta určitá onemocnění, a pokud vám onemocní polovina sester na lůžkové stanici, místo třiceti lůžek provozujete patnáct. Toto je „denní chléb“ každé nemocnice a myslím, že se s tím každá umí vyrovnat. Co se týče administrativní zátěže, ta byla samozřejmě větší a neustále roste, přibývají nové a nové formuláře, které musíme vyplňovat. Nejnovějším „hitem“ je povinnost poučit pacienty, jak mají zacházet se zdravotnickým odpadem, a toto mít písemně potvrzeno.

Zdravotníci jsou v otázce povinné vakcinace proti covidu-19 rozdělení, část ji hájí i kvůli bezpečí pacientů a kontinuitě služeb, část upřednostňuje svobodu volby s tím, že vakcinaci ve své profesi doporučují. Jaký názor na to máte vy?

Vakcinaci rozhodně podporuji a doporučuji. Myslím, že je to jeden z největších objevů v dějinách lidstva, který v historii pomohl vyřešit již mnoho epidemií.

Pro média jste letos v lednu řekl, že firmy Pfizer a Roche nastolují v Česku při nákupu léků proti covidu-19 cenový diktát. Podařilo se vám je získat pro přeci jen vstřícnější přístup? Proč se nákup léků neprovádí centrálně prostřednictvím EU?

Pokud vím, nejmenoval jsem tyto dvě konkrétní firmy, nicméně pravda je, že my taháme za skutečně krátký konec provazu, a má to několik důvodů. Jedním z nich je extrémní transparentnost, kterou máme. Firmy s námi zkrátka odmítají jakkoli vyjednávat o nižších cenách ve chvíli, kdy by si tím podtrhly svou obchodní politiku na lukrativních evropských trzích. To je zároveň odpověď na vaši druhou otázku, protože pokud by se vyjednávalo centrálně v rámci EU, musely by se ceny řídit podle nejslabšího článku, jinými slovy podle těch, co mají nejméně peněz, což jsou typicky balkánští členové Unie. S tím firmy nikdy nebudou souhlasit, protože by přišly o velké peníze.