Novinky

K Andreji Babišovi, čtvrtému nejbohatšímu Čechovi, jehož majetek se odhaduje zhruba na 70 miliard korun a který je nejspíš nejmocnějším mužem v zemi, bych rád poznamenal následující. Věřil jsem, a ta představa se mi líbila, že v politice působí lidé, kteří něco osobně dokázali. Posunuli hranice lidského poznání nebo vytvořili či vybudovali něco, co rozmnožilo v obecném smyslu naše společné dědictví. Myslel jsem si totiž, že lidé, úspěšní ve svých vlastních životech, mají ty nejlepší předpoklady, aby uspěli v politice. Tedy aby pracovali pro blaho nás všech a koneckonců i své vlastní, a aby se tak v jistém smyslu odvděčili zemi, která jim umožnila vyrůst nad hlavy ostatních. Inspiraci pro tuto svou představu jsem nacházel v britské Sněmovně lordů.

Neidealizuji si politiku ve Velké Británii, ani tam nejsou veřejné záležitosti prosté korupce, lobbingu a dalších nešvarů. Přesto obecně platí, a nejen na Britských ostrovech, ale v západní Evropě vůbec, že do politiky vstupují a jsou v ní lidé, kteří vesměs chtějí pro svůj stát to nejlepší. Nikoli jen kvůli sobě, ale hlavně pro sounáležitost s ostatními.

Touto poznámkou chci naznačit, že tak úspěšný muž, jako je Andrej Babiš, mohl mít, podle mého, jisté předpoklady, aby si dobře vedl i ve veřejném životě. Nicméně pravicové strany ODS a TOP 09 či sociální demokraté v souvislosti se skandály, které vyvolali, nabídli Babišovi moc přímo na stříbrném podnose. Přišla chvíle, kdy už to bylo neúnosné. Volební vítězství leželo na ulici a stačilo je zvednout. Jen na to mít štáb všehoschopných lidí a peníze. Pak bylo snadné, aby voliči Babišovi uvěřili.

Přeskočme pár let, protože nyní by už mělo být skoro všem zřejmé, že ani miliardář a majitel agroimpéria neumí a dokonce ani nechce stát řídit jako svou vlastní firmu. Teď nemám na mysli střet zájmů a prorůstání Agrofertu do státní správy, ale potíže s rezidui komunismu v myšlení.

V tom je rozdíl mezi našimi oligarchy, kteří vyrůstali v dobách reálného socialismu, a majiteli globálních firem na Západě, kteří život v sovětském bloku nikdy nepoznali. Ta diference spočívá v odpovědnosti k majetku, ať jde o statky soukromé, nebo veřejné. Pro naše postkomunistické podnikatele stále dost dobře platí ono rčení z Husákovy éry, že kdo neokrádá stát, okrádá svou rodinu.

Platí to a bude platit ještě po dobu jedné, možná dvou dalších generací. Důkazem budiž velkoprůmyslník Babiš. Jako šéf vlády bez mrknutí oka a výčitek svědomí rozdává ze státní kasy na všechny strany peníze nás všech daňových poplatníků. Nic takového by ovšem nepřipustil v Agrofertu.

Nyní pár poznámek ke dvěma členům Babišova kabinetu, kteří jsou v posledních dnech nejvíce vidět. K těm údajně schopným, kteří prý pomáhají Babišovi řídit stát jako firmu. Místopředseda vlády a ministr průmyslu a obchodu a dopravy Karel Havlíček rozhodně ve svém soukromém podnikání nebyl tak úspěšný jako jeho nynější nadřízený ve vládě.

Ministryně financí Alena Schillerová získala možná červený diplom, ale to ještě neznamená, že by dokázala řídit svou nebo jakoukoli firmu. Ostatně nevěřím, že by to dokázalo 80 procent našich politiků, ať sedí v parlamentu, nebo někde jinde. Většina z nich o tom velice pěkně hovoří, ale „skutek utek“. Realita by byla úplně jiná. Ano, nikdo nemůže rozumět všemu a ve všem se vyznat, to je prostě fakt. Právě proto nechápu, proč naši ministři mají neustále potřebu něco nového vymýšlet a neinspirují se v okolních státech, jako je Rakousko, Německo a další.

Až nyní, v období opravdové krize je snad už všem zřejmé, že stát nefunguje. Většině občanů by patrně nevadilo, kdyby platili vyšší daně, ale za předpokladu, že státní správa bude opravdu dobře a účinně pracovat v jejich prospěch. To ale beze změn není možné. Nejde to bez potřebné transformace úřadů, zeštíhlení státního aparátu, digitalizace, automatizace a podobně. Pokud ke změnám nedojde, nikdy se do Evropy úplně nevrátíme a stále se jen povezeme na jejím chvostu.

To samé platí o „postkovidovém“ restartu ekonomiky a průmyslu. Ministr Havlíček je prostě stará škola, která zažila průmyslovou revoluci a bohužel také nic jiného nezná. Teď máme jedinečnou příležitost vystoupit ze začarovaného kruhu montoven a vybudovat moderní a ekologický průmysl i za cenu vysokého zadlužení. Investice do školství, digitalizace, automatizace, dekarbonizace, do ekologie obecně se nám vrátí dříve, než si myslíme. Stačí se opět podívat, jak restart ekonomiky a průmyslu budou řešit v Rakousku, v Německu nebo třeba i v Polsku. Země okolo nás velice dobře chápou, že nemá smysl bojovat proti Green Dealu, ale naopak jej využít jako velkou investiční příležitost. Přitom nejde pouze o solární byznys, ale také o příležitost pro smart řešení v celé řadě průmyslových odvětví. Jedná se také například o úsporu energetické náročnosti staveb a spoustu dalších možností v celé České republice.

Poslední poznámka na závěr. Vicepremiér a ministr vnitra Jan Hamáček má pravdu, když říká, že nepracující mají jít pomoct na naše pole se sklízením úrody, ale to samé musí platit pro tisíce zbytečných státních úředníků, kteří v digitální době nebudou potřeba. Tady se nebavíme o lékařích, hasičích, policistech nebo učitelích, bez nichž se neobejdeme, ale o lidech, kteří nám život zatím spíše ztěžují, než aby byli k něčemu užiteční.

 Připravil Marek Rottenborn