Rozhovory

V čele společnosti stojí výkonný ředitel Leoš Anderle, jehož profesní život je téměř celý spjat právě se Sekyra Group, kam nastoupil již před čtvrtstoletím. „Má kariéra se velmi úzce pojí s touto firmou a některé projekty jsou dokonce starší než mé děti,“ říká Leoš Anderle na úvod našeho rozhovoru.

Jaké byly vaše začátky ve společnosti Sekyra Group?

Když jsem do firmy nastupoval, byl komerční development pořád ještě novou disciplínou. Začínal jsem jako ředitel komerčního developmentu a v podstatě jsem řídil sám sebe, protože toto oddělení ještě neexistovalo a celé jsem ho budoval od nuly. 

S developmentem jste tedy neměl žádné zkušenosti?

Před nástupem do Sekyra Group jsem pracoval u Metrostavu, kde také fungovala developerská divize. Zkušenosti jsem tedy za těch pět let, co jsem tam působil, získal. 

Vzděláním jste stavař? 

Ano, studoval jsem pozemní stavitelské konstrukce. Mezi developery ovšem najdete lidi, kteří byli původně právníky, ekonomy, matfyzáky, architekty. Je to poměrně multikriteriální profese, která musí obsáhnout víc souvislostí. Přes Metrostav jsem se pak dostal ke studiím proveditelnosti, marketingu a dalším specifikům tohoto – tenkrát nového – byznysu. Ale stavařina mi samozřejmě velmi pomáhá. 

Sekyra Group musí nést obrovskou odpovědnost, vždyť vytváříte zcela novou tvář městských částí…

Je to tak. Například do tendru na novou podobu Smíchova jsme už vstupovali s vizí vytvoření integrovaného dopravního uzlu. A to se dnes děje. Vzniká smíchovský dopravní terminál s modernizovaným nádražím, budovou P & R a novým přestupním hubem propojujícím vlaky, metro, tramvaje a autobusy, a to příměstské i dálkové. Zároveň jsme se stali průkopníky participativního plánování, protože jsme do projektu od samého začátku hodně zapojovali veřejnost. Paralelně s námi budovalo své participační oddělení i město. Neměli jsme k dispozici nástroje, jaké máme nyní. Účastnili jsme se veřejných debat a sbírali demografická data, dnes jsou všechny tyto údaje běžně k dispozici. Stejně tak ještě neexistovalo Centrum architektury a městského plánování (CAMP), kde by se veřejnost mohla seznámit s našimi záměry a dávat k nim připomínky. V participaci byl projekt Smíchov City skutečně první, stejně jako v uspořádání návazné architektonické soutěže s nezávislou porotou podle pravidel České komory architektů. Zpětná vazba veřejnosti na Smíchov City byla tehdy velice silná, ovlivnila mnoho aspektů celého projektu a ve svém důsledku ho i vylepšila.

Jak pracujete s architekty?

Chceme, aby naše projekty byly pestré a připomínaly přirozeně rostlé město. Spolupracujeme proto s mnoha architekty najednou. Na Rohanu, kde dominantní stavby připravuje studio Libeskind, pracují téměř dvě desítky architektonických studií. To vytváří barvitou mozaiku. Myslím, že pro výstavbu v centru města je velmi důležité, aby ji člověk nevnímal jako nějakou monoarchitekturu, což je model revitalizace některých brownfieldů. Na každou etapu vypisujeme architektonickou soutěž a už jejím zadáním definujeme naše cíle. Všechny projekty mají podkladovou studii s regulačními prvky, což znamená, že jsou pro veřejnost i municipalitu předvídatelné. Díky tomu jsme v rámci povolovacích procesů zatím nikdy neměli odvolání třetí strany. Lidé vědí, co se děje a co mohou očekávat. 

Vnímáte, že se k nám v rámci soutěží dostávají i zahraniční architektonické směry?

Vnímáme, ale ani v Evropě nejsou některé směry automaticky přenositelné. Všude v Evropě vzniká kvalitní architektura, která ale typologicky funguje jenom v dané zemi. Řekněme, že díky příbuznému pohledu na město se u nás hodně daří holandským studiím, ale třeba šanghajské mrakodrapy by u nás opravdu nefungovaly. Takové stavby v našem prostředí vyrůst nemohou, ať už kvůli ekonomické náročnosti nebo kvůli našemu územnímu plánování. Jsou krásné, ale nepřenositelné. V rámci každé soutěže přijdou skvělé návrhy. Máme výhodu, že jsme soukromý zadavatel, a můžeme si tudíž dovolit nedávat práci jenom vítězi, ale vybrat k němu ještě další architektonické ateliéry.

Chybějí Praze výškové budovy?

K tomu je potřeba přistupovat velice citlivě. Praha je krásné město a má svá specifika. Za poslední léta v ní ovšem mnoho ikonických staveb nevzniklo, lidé se jezdí dívat na Tančící dům nebo na Národní technickou knihovnu v Dejvicích, kterou jsme stavěli. Nejsem si ale jistý, že výškové budovy jsou tím, co Praze chybí. Praha má svůj plán na ochranu některých pohledů, což si myslím, že je pro město cenné, protože to vytváří jeho charakter. Na druhé straně jsou v Praze místa, kterým by výškové budovy nevadily, a věřím, že se do budoucna i v tomto ohledu přístup města změní. Zatím zde platí plošný výškový limit čtyřicet metrů. 

Lze i dnes něco na projektech zlepšovat?

Stále přicházíme s novými nápady. V případě projektu Rohan City jsme například s architektem Libeskindem před rokem přetvořili jeho centrální část, jehož součástí bude nové centrální náměstí. Takovou ambici jsme dřív neměli. Stejně tak na Smíchově jsme v období covidu navrhli v okolí Radlické kulturní sportovny nové náměstí. Covid nám svým způsobem napověděl, že veřejné prostory jsou vlastně rozšířením interiéru bytů a jsou z tohoto pohledu nesmírně důležité. Ze začátku se zdálo, že vhodná kombinace kanceláří a bydlení zajistí, aby čtvrť žila po celý den. Ale ono to tak úplně není. Je nutné doplnit i funkční parter, oddychové plochy, parky, veřejné prostory. 

Vycházíme i z historického uspořádání měst, kde náměstí bylo centrem dění, z něhož se rozbíhaly domovní bloky. V tradičním městě náleželo vertikální měřítko budovám veřejných institucí, kostelům, školám a podobně. To se snažíme respektovat a kombinovat různé funkce – obchodní prostory orientované do čtyřproudé komunikace mají jiný charakter než ty, které budou obrácené k cyklostezce. Na náměstí pak chceme mít místa pro obchody, služby, kavárny, knihovnu a podobně. U Rohanu ještě připravujeme předpolí mostu, který by se zde mohl podle územního plánu někdy v budoucnosti vybudovat. Vznikne tu park Maniny, který bude po Stromovce druhým největším zeleným územím Prahy. Samozřejmě součástí všech našich projektů jsou budovy základních škol, což je pro každou spádovou oblast důležitý hub.

Byty a jejich dostupnost jsou skloňované téma. Jak to vnímáte vy? 

Dostupnost bydlení nás pochopitelně zajímá. Na druhé straně nejsme v rámci struktury společnosti primárně odpovědní za to, že bude dostupné bydlení. Náklady na výstavbu poměrně dramaticky rostou a jednou z věcí, které může developer pro dostupnost bydlení udělat, je byty zracionalizovat natolik, aby kupující našel optimální užitnou hodnotu i v menším bytě. Novým trendem se také stává nájemní bydlení. Nástup institucionálních investorů je pro trh nájemního bydlení nesmírně důležitý. Například v Rohan City kupují byty Mint rezidenční fond a pojišťovna Kooperativa. Přál bych si také, aby podobně jako investiční fondy byly našimi klienty města nebo stát. Bohužel zákon o zadávání veřejných zakázek prakticky znemožňuje, aby si město koupilo byty od soukromého developera. Byla by to přitom jednoznačně nejrychlejší cesta, jak po privatizaci znovu vybudovat portfolio veřejných bytů. Na druhé straně ať se podíváte kdekoli po Evropě, všude je bydlení velmi exkluzivní a drahý statek. 

S jakou vnitřní filozofií chodíte do práce? 

Mám štěstí, protože mě moje práce velmi baví. Je kreativní a výjimečná co se týče rozsahu projektů, na nichž se podílíme. Nestavíme jenom jednotlivé domy, ale vytváříme celé plnohodnotné čtvrti, v nichž chceme, aby se lidem dobře žilo a pracovalo.