Rozhovory

Jednatel společnosti Josef Černý říká, že je v neustálém pohybu. Jako šéf vlastní firmy musí být doslova všude a je těžké si s ním dojednat setkání. Když už se to ale povede, věnuje se jen vám a proberete spoustu různých témat. Z dlouhého rozhovoru jsme vybrali pasáže, které jsou z našeho pohledu nejzajímavější.

„Jsme malá firma, takže hlídám finance, dostatek zakázek a zároveň jsem pořád jednou nohou na stavbě a řeším problémy tam. Třikrát někomu něco řeknete a stejně to tam počtvrté jdete zkontrolovat, abyste se nemuseli stydět za výsledek. Na druhé straně jsem to tak vždycky chtěl, protože když opustíte svět realizací a vrátíte se za rok, už je všechno jinak. Ztratíte kontakt s lidmi, které potřebujete, a jste jako bez ruky.

Čekám, že situace ve stavebnictví se příští rok zhorší, protože nebude co dělat. Teď ještě dojíždějí projekty podle starého systému, ale nevíme, co přinese příští rok. Jde o to, jak se k tomu postaví stát. Pokud bude vypisovat akce, budou je dělat velké firmy, a ty menší, jako jsme my, se můžou utkávat o menší zakázky v různých obcích. Ale pokud stát nebude pokračovat v tom, co začal, stavebnictví se nevzpamatuje. 

Nevím, jestli mají developeři v zásobě nějaké projekty, protože tohoto segmentu se neúčastníme, ale pokud nemají stavební povolení, zakázky nebudou a stavební firmy se budou snažit uplatnit lidi na silnicích. To tak vždycky bylo. A zase se začne soutěžit do krve. Dnes se soutěží za sedmdesát, někdy dokonce i za čtyřicet procent nabídkové ceny. My ale nechceme soutěžit projekty pod cenou, já chci dělat za normální peníze. Když pracujete za nulu, je to na úkor budoucnosti, protože za co po nějaké době koupíte nový stroj, když nemáte zisk? Pro velké firmy je to asi dobré, protože udrží kapacitu, ale není to dobré pro rozvoj stavebnictví. Myslím si, že nás kvůli tomu čeká další exodus lidí ze stavebnictví. 

Obecně v našem národě není ochota pracovat a do stavebnictví se lidé už vůbec nehrnou. Nikdo nechce dělat ve špíně, v prachu, když je vedro nebo prší, nekoukat přitom na hodiny… A myslím, že krize teprve přijde. Když vezmu třeba montáže kolejí jako teď na Václaváku, všechno to dělají padesátníci, kteří když odejdou, není za ně náhrada. A teď rozjíždíme vysokorychlostní tratě, Temelín, Dukovany… S kým to budeme dělat? Dnes chce být každý ajťák a pracovat na notebooku někde u moře. Chození do práce už není priorita. Mám kluka po střední škole, dělá stavbyvedoucího, dva roky se u nás rozkoukává a teď teprve po něm začneme něco chtít. Uvidím, jestli vydrží nebo odejde, jestli to nebyly zahozené dva roky. Sice se taky neumaže, ale musí zvládnout papírování a hlavně komunikaci s lidmi. Pokud si nezíská respekt, nemůže je řídit.

Slyšel jsem, že někdo má na stavbě Filipínce a Indy. Jak se s nimi domlouvají? Nebylo by lepší dát místním lidem víc peněz a netahat sem pracovní sílu z druhé strany světa?

Když začnete lidi nutit dělat něco jinak, než dělali posledních třicet let, vždycky se to pokazí. To můžete s mladými lidmi – jenomže mladí lidé nejsou. V Praze jsou na učilišti v ročníku tři zedníci a stejně jdou po vyučení rozvážet pizzu, protože se u toho neušpiní, a když nechtějí, tak nejedou. To je úkol politické reprezentace, aby vysvětlovala důležitost těchto profesí. Dnes máme spoustu knihovníků, filozofů, sociologů a bůhvíjakých profesí, ale na technické obory chodí pořád stejně málo lidí. Navíc ti, co se jdou učit řemeslo, jsou za lopaťáky. Dokud se tohle nezmění, nemá to řešení. 

Ve stavebnictví je hodně možností něco překazit jenom proto, že prostě nechci, a nenést za to žádnou odpovědnost. Sliboval jsem si od digitalizace, že omezí připomínkování a okruh lidí, kteří se mohou vyjadřovat. Zatím se bohužel může každý vyjadřovat ke všemu. Pořád vypořádáváte nějaké připomínky, a když je vypořádáte, podají je znovu. Je to nekonečný koloběh. 

Když někdo chce stavbu doopravdy zrealizovat, cestičku si najde. Ale pokud na úřadě sedí někdo, kdo tu cestu nehledá, tak se to prostě odloží a nic se neděje. Neumím říct, kolik je obecně odložených věcí jenom proto, že to někomu nestojí za námahu, ale je spousta situací, kdy lidé musejí obcházet systém, protože nefunguje, je složitý, nepřehledný a zdlouhavý. Je to vlastně selhání státu v přímém přenosu. Jak chce stát někomu něco říkat a diktovat, když neumí zabezpečit ani to, aby si lidé na svém pozemku postavili legálně dům? Stejný stát, který způsobil, že nemůžete stavět legálně, vás bude trestat za to, když si najdete vlastní cestu. Nechci říkat, že to je katastrofa a že jsme svědky totálního úpadku, ale takový stát ztrácí respekt a lidé se podle toho budou chovat. 

My soutěžíme v městských částech a v malých obcích okolo Prahy. Někdy se zadaří, někdy ne. Není to ani extra špatné, ani extra super, nějak to prostě běží. Špatné je, že nemáme žádný výhled, co která obec zajímavého plánuje. V podstatě dnes všichni sedí u Tender areny, a jak tam vyskočí nějaká zakázka, okamžitě napálí nabídku. Samozřejmě roste tlak, velké firmy potřebují práci a nemají ji a pak se hrnou do segmentu menších staveb, z něhož vytlačují menší firmy.

Každý zadavatel má různý stupeň přípravy – někde to je nachystáno perfektně, takže stačí přijít a začít stavět, někde si musíte složitě vyběhávat nájemní smlouvy, povolení, zábory, uzavírky a podobně. Záleží na osvícenosti investora. Když ví, co chce, má to připraveno a už jenom hledá firmu, která mu to postaví podle jeho představ, je to krásná spolupráce. Bohužel takových osvícených investorů moc není, spousta úředníků řeší jenom cenu. 

V Praze momentálně stavíme pro dopravní podnik základy pro nové stožáry trakčního trolejového vedení. Pražské uzavírky vnímám tak, že se to udělat musí, jen by se mělo lépe plánovat. Ne že se zavřou hlavní tahy a nikoho nezajímá, jak se to dotkne lidí, kteří tam žijí. To je opravdu výsměch – ať se vám to líbí, nebo ne, my to prostě uděláme, protože nám je to jedno, my bydlíme jinde a na vás kašleme. 

Máme kamaráda, který dělá izolační nástřiky – milimetr nástřiku nahradí deset centimetrů polystyrenu. Má přitom strašný problém to u nás uplatnit. V Polsku tím natírají kostely a u nás se všude dává polystyren. Samozřejmě tam je cenový rozdíl, ale hlavně – na polystyren dostanete dotaci. Co na tom, že to naruší vzhled budovy, hlavně že mi někdo půlku zaplatí. V jedné obci mají betonové truhlíky na stromy, které se v létě přehřívají. Vyzkoušeli jsme ten nátěr a během půl hodiny měl natřený květináč oproti nenatřenému o tři stupně nižší teplotu, a to nesvítilo sluníčko. Takže to má skvělé vlastnosti, je to prakticky neviditelné, ale nejsou na to dotace, tak to nebudeme používat. Proč by si někdo přidělával práci – když něco nějak dělá dvacet let, proč by to ještě dalších pět let nedělal úplně stejně. To je taková naše mentalita.

Chybějí nám politici s ambicí něco rozhodovat. Máme politiky, kteří chtějí jenom co nejlépe přežít bez jakékoli odpovědnosti. Chybějí nám opravdoví lídři politických stran s vlastním názorem a s věcnými argumenty. Už od devadesátých let se táhne, že lidé mají dojem, že demokracie znamená automatický nárok na něco. Málokdo pochopí, že to taky znamená odpovědnost. 

Moje firma je toho typu, že vznikne a zanikne s mým působením v oboru. Snažím se samozřejmě vychovávat lidi, na které časem přesunu nějaký díl odpovědnosti za vedení obchodu, ale myslím si, že do deseti let mě čeká rozhodnutí, jestli vůbec pokračovat. Možná si řeknu, že už to nemá cenu, všechno rozprodám a půjdeme si každý po svém. Ale nevím, to je jen věštění z křišťálové koule, může to dopadnout všelijak.“