Rozhovory

Luboš Kadlec je typickým představitelem podnikatelů, kteří si v devadesátých letech založili své firmy a do dnešních dnů je vedou. To, že výrobní společnost přežila víc než třicet let, svědčí o jednom – že to její lídr dělá dobře. Luboš Kadlec začínal po studiu v osmdesátých letech ve strojírenské firmě Technometra, v roce 1991 pak v Uhříněvsi založil vlastní firmu Katring. Zpočátku pracoval v nájmu, pak objekt koupil, postupem času s objemem zakázek rostly i počty strojů, až se přednedávnem musel rozhodnout, jestli zůstat v Uhříněvsi a stagnovat, nebo postavit úplně novou budovu jinde a rozvíjet se. „Náš rozvoj byl omezený prostorem. Když jsme chtěli koupit novou technologii, museli jsme se jiné zbavit, byť jsme pro ni měli práci. Proto jsme se rozhodli postavit novou halu. V roce 2023 jsme začali a letos v lednu jsme se sem stěhovali,“ shrnuje Luboš Kadlec, jednatel společnosti Katring teď již z Mochova.

Když jste společnost zakládal, měl jste nějakou vizi? 

Mou vizí bylo pokračovat ve strojařině. Tehdy pro nás bylo všechno nové a nevěděli jsme, do čeho jdeme, měli jsme jen chuť postavit se na vlastní nohy. Absolvoval jsem Fakultu strojní ČVUT, takže jsem byl pořád v oboru, ale co obnáší podnikání, to jsem nevěděl. Na druhé straně tenkrát byly volnější podmínky, legislativa byla ještě v plenkách, takže jsem si mohl vymyslet cokoli a šlo to. Dnes to už tak zdaleka není. Tehdy byl také hodně hladový trh. Dřív měly závody vše pod jednou střechou – předvýrobu, galvaniku, veškeré zázemí pro výrobu –, ale po roce 1989 začaly tyto služby nakupovat, což byla šance pro nás. 

Bylo období, kdy jste se ocitl v úzkých? 

Dvakrát. Poprvé to byla krize v letech 2008–2009. Ke konci roku 2007 jsem realizoval větší investici asi za čtyřicet milionů korun, koupil jsem obráběcí stroje a v červenci 2008 přišla z měsíce na měsíc krize a trvala poctivý rok. To jsem chodil po dílně a tam bylo deprimující ticho. Tehdy jsme spadli o šedesát procent. Nějakým způsobem jsme to přežili, nadechli se – a přišly roky 2014 a 2015, to jsem se ocitl v úzkých podruhé. Covid proti tomu úplně špatný nebyl. Krize jsme zažili a obě jsme naštěstí přestáli. 

Jaká je situace teď?

Teď je neskutečný tlak na ceny. My ale pod cenu jít nemůžeme, jak se začnete dostávat do červených čísel, vydržíte to možná dva tři měsíce, ale nemůže to tak být pořád. Poptávky začaly klesat od druhého kvartálu 2024. Abychom udrželi výrobu, šli jsme s cenami dolů zhruba o dvacet procent a dnes bychom je potřebovali vrátit, ale to už je jednodušší najít si novou výrobu a u ní nastavit ceny podle potřeby. Zvednout ceny pro zákazníka, jemuž jste je snížili, je nereálné. Obhájíte to jedině cenou materiálu, ale cenami energií už ne, přitom my je máme jedny z nejdražších na světě. 

Najít nového zákazníka nebo úplně jiný druh výroby také není úplně snadné. V našem případě to pořád musí být obrábění, protože máme hlavně soustruhy. Technologie máme jak na velké série, například šestivřetenové automaty – v současné době vyrábíme třeba sedm milionů kusů jednoho dílce za rok –, tak na malé série nebo zakázkovou výrobu. Na velké série je problém najít zákazníka a ještě na nich vyděláme minimum, takže jdeme raději cestou revolverových soustruhů, které sice nejsou tak produktivní, ale dokážeme na nich vyrobit složitější součásti, u nichž si už můžeme nastavit zajímavější marži. 

Uvažovali jste o nějakém vlastním výrobku? 

Uvažujeme, ale ať se podíváte kamkoliv, na všechno už výrobci jsou. Spíš uvažujeme o službě ve smyslu dodávek technologií pro firmy jako my. Dnes chybějí odborníci, technologové, seřizovači, programátoři, ale my takový tým máme, proto ho chceme nabízet strojírenským firmám ve formě servisu. 

Když ráno vstáváte, na co se netěšíte?

Netěší mě období, když není moc práce a nevidíte světlý zítřek. Netěší mě obava o fungování firmy. V minulých letech jsme věděli na rok dopředu, co budeme dělat, dnes dohlédneme sotva na kvartál, a když přijde zakázka, je to teď a honem. Dlouhodobé plánování je problém a investice jsou další problém. Kapacita strojového parku vám nestačí, chtěli byste si pořídit další stroj, ale nevíte, na jak dlouho pro něj bude práce. Naštěstí existuje možnost pronájmu, podmínky jsou horší než u leasingu, ale když práce skončí, můžete stroj vrátit. 

Máte pro sebe nějakou strategii? 

Tím, že nemáme finální výrobek, těžko můžeme plánovat strategii. Chceme jít pořád cestou výroby, protože vyrábět se musí. 

Co vás štve na podnikatelském prostředí u nás? 

Velmi slabá podpora. Řeknu příklad: Vzali jsme si úvěr na stavbu haly, postavili jsme ji, zprovoznili. V momentě, kdy jsme vyčerpali úvěr, hned po nás chtěli splátky, žádná možnost daňových prázdnin nebo odkladu. Všechno roste a jen se podívejte, kolik vyplácíme na mzdách, kolik odvádíme na sociálním a zdravotním pojištění, o srovnávání mezd u nás a na západě nemluvě. Mladý člověk má dnes požadavky, které mu nemohu při nejlepší vůli splnit. Ale já se mu nedivím, že je má, vždyť kolik dnes stojí byty? Zaměstnanci nás tlačí do vyšších mezd, ale já nemám z čeho jim je dát, když čelíme tlaku na ceny. U nás ve firmě nemáme špatné mzdy, ale pravidelné zvyšování či třinácté a čtrnácté platy si v soukromém sektoru nedokážu představit. 

Mrzí mě, že začínají chybět profese – obráběči, seřizovači, mechanici a podobně. Přitom kdo umí řemeslo a dělá ho dobře, práce má spoustu a dokáže si vydělat velmi slušné peníze. My máme ještě mechanické stroje, protože pro ně máme práci, ale dělají na nich chlapi, kteří jsou v důchodu. Až odejdou, ten stroj už nikdo neseřídí. Dřív měla firma své učiliště a mohla si uvázat učně, což je dnes legislativně nereálné. Máme svého učně, dáváme mu stipendium, chodí k nám na praxi, připravujeme si ho, on se vyučí, nastoupí a za dva měsíce odejde. Nenaděláte nic. Tady by měl zafungovat stát, protože dnes jsou veškerá práva na straně zaměstnance. 

Máte ještě energii pro vedení firmy? 

Už jsem v důchodu a bedlivě jsem zvažoval, jestli jít do té poslední investice a zadlužit se, protože výstavbu haly jsme nepokryli jen ze svých zdrojů. Ale pak jsem si řekl, že postavím nové sídlo, ať po mně něco zůstane. Ještě tak dva roky bych chtěl vidět, jak firma funguje v nových podmínkách, a pak bych postupně skončil. 

Komu byste chtěl firmu předat? 

Mám syna, který tady pracuje. Vystudoval strojní průmyslovku, ke strojařině má vztah, ale je mu čtyřiadvacet, takže ještě potřebuje získat zkušenosti. Zatím dělá takové to kolečko po různých profesích – obsluhoval stroje, pak se je naučil seřizovat, teď dělá kooperaci, a když všechno půjde dobře a firma bude dál fungovat, což předpokládám, tak mu ji předám. 

Nebojíte se, že to povede jinak?

Mladí to vždycky povedou jinak. Mému společníkovi je devětatřicet a tihle mladí kluci už mají úplně jiný názory. Já jim nechci bránit v rozletu. Na druhé straně to není úplně jednoduchá záležitost. Když se mě někdo ptá, co dělám, vždycky říkám: To nejhorší – živím se prací. 

Co budete dělat, až z firmy odejdete? 

Mám svoje aktivity – chalupu, myslivost –, tak myslím, že nudit se nebudu.