Rozhovory

Společnost  , s.r.o., sídlí v jedné z hal rozsáhlého komplexu na okraji Otrokovic, tam, kde kdysi míval své závody Baťa. Z prostorné dílny se ozývají zvuky nářadí zpracovávajícího kovové díly, dunivá ozvěna manipulace se železem a je odtud cítit charakteristický odér svařování. Tady vznikají zámečnické konstrukce všeho druhu, jež jsou vyráběny šikovnýma rukama deseti zaměstnanců malé průmyslové firmy založené otcem současného majitele Jiřího Koláře. Pod jeho vedením firma pokračuje v dobře nastavené tradici kvalitně odváděné řemeslné práce i nadále. S Jiřím Kolářem jsme se o jeho firmě bavili už vloni, v našem speciálu Příběhy lídrů ji představil do detailu. Letos přišly na přetřes otázky obecnějšího charakteru, které ovšem mají na chod jeho firmy přímý vliv. A nejen na chod jeho firmy, ale rovněž na činnost mnoha dalších firem v průmyslu a stavebnictví. 

Řada společností pociťuje dopady určité stagnace v průmyslu, jak jste na tom vy?

My si držíme stále stejný program, to znamená, že největší část naší práce tvoří kovové konstrukce, tedy klasická zámečničina – skládání, sestavování, řezání, svařování. Když si to zákazník přeje, uděláme mu i povrchovou úpravu pozinkováním, lakováním a podobně. Konstrukční řešení je to hlavní, samozřejmě k tomu nabízíme ještě doplňky jako schůdky a další. Primárně je ale neděláme a ani nechceme, když ale přijde někdo známý, většinou ho neodmítnu. 

Kdo jsou vaši zákazníci?

Máme víceméně stálý okruh odběratelů, s nimiž se nám spolupráce osvědčila, důvěřujeme si a víme, že se na sebe můžeme spolehnout. Nebráním se novým zákazníkům, ale vždycky je tam nějaké ale – nevíte dopředu, jestli zakázka dopadne dobře nebo jestli vám zaplatí. Nejdřív musíte nakoupit materiál, připravit ho, zakázku vyrobit, namontovat ji, předat a teprve potom dochází k prodeji. Někteří zákazníci pak vyloženě hledají chyby, aby dílo nemuseli přebrat nebo aby co nejvíc srazili cenu, kterou máte předem dohodnutou. Ve finále máte splatnost čtyři až šest měsíců a celou dobu jste jako na trní, jestli vám ty peníze opravdu pošlou. Takže já jdu raději cestou stálých zákazníků, kteří se na mě obracejí pravidelně. 

Vaše práce hodně závisí na lidech, že?

Určitě, hodně se digitalizuje a automatizuje, ale naše práce digitalizovat nejde. Tu musejí udělat lidé. Můžeme zlepšit přípravu finálních polotovarů, co nejvíc ji automatizovat, ale pak stejně všechno berou do rukou lidé, ručně to sestavují a svařují. Mě nejvíc děsí, že ti šikovní stárnou, pomalu se chystají do penze a mladí nejsou. Ale to není jenom u nás. Vezměte si, že budeme stavět Dukovany, chceme co největší podíl zakázek, ale kdo je bude dělat? My jsme bývali jaderná velmoc, jedna z pěti zemí, které dokázaly postavit jadernou elektrárnu, ale ti odborníci, kteří ji stavěli, jsou buď v důchodu, nebo už zemřeli. Mladá generace se do průmyslu nehrne. U nás je práce někdy namáhavá, ale zase je pestrá, pokaždé děláme na něčem jiném, není to sériová výroba, kdy stojíte celý den u pásu a opakujete pořád totéž. Mladé sem ale nalákat neumíme. Dnes vysokoškolákovi nabídnou nástupní plat šedesát tisíc jenom proto, že má vysokou školu, přitom nic neumí, nikde nebyl a ještě nic neudělal. Tomu já nemůžu konkurovat. 

U takové práce se asi musí i trochu přemýšlet, ne? 

Musí. Nastavil jsem systém, v jehož rámci dělám první kontrolu já, projdu dokumentaci, jestli nenajdu nějaké chyby, pak jde zakázka do výroby, dělníci dostanou fyzický výkres a zase kontrolují, zda je všechno v pořádku. Mockrát se stane, že ještě najdou nějaké mouchy, tak je pak společně řešíme. A všechno to vyžaduje přemýšlení. Domů si ale práci nenosíme, tam chodíme s čistou hlavou. 

Jaké máte mezi zaměstnanci věkové kategorie?

Já jsem de facto nejmladší, jsou tu ročníky 1978 až 1959. Chtělo by to mladou krev. Měli jsme tu jednoho mladšího kluka, ten ale odešel. Nechtěl dělat na směny, tak jsem ho nedržel. Nikoho nedržím a každý, kdo si najde lepší práci, může jít. 

Uživil byste dalšího člověka?

Chtěl bych alespoň dva mladé kluky, hlavně aby se učili od těch starších, dokud tu jsou. Já tomu říkám dílenské know-how. Vyjdete ze školy a myslíte si, že všemu rozumíte, pak přijdete do dílny a vidíte, že neumíte nic. Všechno vás to mohou starší kolegové naučit, když budete koukat, jak pracují, jak si usnadňují práci, aby ji zrychlili. Je potřeba přímo v provozu navnímat všechny fígle a tady právě hrozí, že lidé, kteří vám je mohou ukázat, už tady nebudou. 

Asi to souvisí i s přístupem mladých k práci.

Samozřejmě, ti staří si ještě pamatují své staré, kteří měli úplně jinou zručnost. Mnozí prošli ještě socialistickým systémem, vyučili se, pak je dali k někomu na dílnu a ten je formoval. Museli dodržovat režim, museli se naučit chodit do práce, měli své povinnosti. Jasně že ze začátku chodili mistrovi pro svačinu, to ale patřilo k věci. Staří chlapi na to dodnes vzpomínají, pamatují si jména svých mistrů a do smrti je nezapomenou. Od nich se naučili nejvíc. Ano, někdy byli ti mistři přísní nebo i sprostí, dali klukům za uši, ale uměli makat. Nevím, komu dnes mohou staří své zkušenosti předávat. 

Možná je to konkurenční výhoda, když máte lidi, kteří umějí pracovat rukama.

To je velká výhoda. Bez nich bych to dělat nemohl. Na druhé straně je musím zaplatit, protože jsou v celém procesu to nejdražší. 

Plánujete nákup nějaké technologie?

Neplánuju, ani na to nemám lidi. Když si pořídíte stroj za deset milionů, měl by už ideálně jet nonstop. Takže pro něj musíte mít taky odpovídající objem práce a obsluhu a to já nemám a ani nechci. To si musí každý zvážit, zda se mu to vyplatí, a mně zatím ne. Možná v nějakém dlouhodobém výhledu to bude na pořadu dne, nebo kdyby přišel do firmy syn a chtěl ji někam posunout, ale zatím takhle neuvažuju.

Je naděje, že syn převezme vaše žezlo?

Letos mu bude patnáct let, takže má ještě čas se rozhodnout. Já už bych chtěl, aby občas do firmy zašel, aby viděl, jak to tady funguje, a hlavně aby poznal cenu peněz. To je důležité. Já jsem taky nastoupil do firmy k tátovi, teď ji vedu a uvidím, jestli po mně můj syn tu štafetu převezme. Zatím by mi stačilo, kdyby sem přišel na brigádu, poznal to prostředí a především byl s lidmi, protože od nich se naučí nejvíc. 

Máte dost práce?

Snažím se ji mít. Mám pořád v hlavě, abychom měli co dělat, ale že bych se tím vyloženě trápil, to zase ne. Snažím se žít přítomným okamžikem, soustředím se na to, co je teď, a to chci dělat co nejlépe. To vštěpuji i svým lidem, aby se soustředili na konkrétní práci, kterou právě děláme. Každý máme nějaké soukromé problémy, ale když jsme v práci, nemáme řešit, co je doma. 

Víte, co budete dělat třeba za půl roku?

Jak kdy. Některé zakázky jsou delší, některé kratší, něco je v běhu, něco je rozjednáno, takže je to takový pel-mel a není úplně jednoduché říct, co budeme dělat za půl roku. Může se stát cokoli, nedávno jsme měli naplánovanou zakázku pro Škodovku, ale nestihla se připravit stavba, tak jsme ji museli odložit. To jsou věci, které neovlivním, můžu na ně jenom nějak reagovat. Spoléhám na okruh firem, s nimiž spolupracuji, a myslím, že vždycky bude co dělat. 

Hodně zakázek se odvíjí od ceny. Jakou s tím máte zkušenost?

To je cesta do pekel. Když stlačíte cenu, musíte někde něco ošidit. To je hodně krátkozraké. Za ty roky, co tu dělám, už dokážu dost dobře odhadnout, kolik času bude která zakázka stát, a podle toho počítám cenu – podle času, který na tom strávíme. Tím, že mám stálý okruh odběratelů, nemusím se handrkovat kvůli ceně. Na rovinu si vyložíme karty na stůl a dohodneme se. Sázím na otevřený přístup a osobní jednání. Vždycky se mi to vyplatilo. A ještě se mi vyplácí být slušný, říct dobrý den, prosím a děkuji.