Rozhovory

Profesně se věnuje uživatelskému výzkumu v oblasti IT, což hodně souvisí s designem služeb, a pomáhá neziskovým organizacím při inovaci jejich služeb a projektů. V současné době je zodpovědný za budování týmu, věnuje se fundraisingu a komunikaci s partnery i s veřejností. Zapsaný spolek Sanitka přání vede s dalšími dvěmi kolegyněmi a koordinátorkou a společně mají na starosti rozhodování a směřování celé organizace. Předseda spolku a spoluzakladatel Sanitky přání Igor Kytka říká, že tato služba se už dostává do takového povědomí veřejnosti, že přání je víc, než mají kapacitu plnit. 

K založení Sanitky přání jste se inspirovali v Nizozemsku. Jste s tamní organizací dosud v kontaktu? 

Jsme, oni jsou velmi vstřícní. Když jsme za nimi přijeli s tím, že chceme takovou službu rozjet v České republice, všechno nám ukázali, poradili, vysvětlili, jakým způsobem to dělají, ale takovou službu nelze přenést z jedné země do druhé bez úpravy, protože jsou mezi námi zásadní legislativní rozdíly.

Kdo vám pomohl v rozjezdu? 

Začátek jsem financoval ze svých úspor – přišel jsem domů za manželkou s tím, že letos nepojedeme na dovolenou, protože jsem koupil sanitku. Neměli jsme žádného silného partnera ani sponzora, všechno jsme si vydupali ze země a byly chvíle, kdy jsme se modlili, aby se neobjevila žádná závada na autě nebo problém s nákupem vybavení. Když jsme začínali, naši dobrovolníci si museli i sami kupovat trička s logem sanitky. V současnosti už máme několik partnerů, kteří nás podporují i opakovaně – zmínit mohu například Martina Čecha a jeho firmu Ekopos Brno –, ale zatím jsme stále ještě finančně nestabilní. Snažíme se dělat naši službu co nejlépe, zvyšujeme kapacitu, nabíráme dobrovolníky, ale jsme přímo závislí na financování od jednotlivců, firem nebo soukromých nadací. 

Závisí váš projekt opravdu na sanitce? 

Ano, závisí. V České republice působí několik organizací, které nemocným lidem nějakým způsobem plní jejich přání, ale jedinečnost naší služby spočívá v tom, že máme jednak sanitní vozy, jednak zdravotnickou posádku. Naším klientem je člověk, který se v důsledku špatné pohyblivosti nemůže nikam dostat a splnit si své přání. Proto je pro nás sanitka klíčovou formou poskytování pomoci. 

Posádku sanitky tvoří dobrovolníci? 

Všichni jsou to dobrovolníci. S každou sanitkou (v současné době máme dvě) jezdí dvoučlenná posádka – řidič sanitky a zdravotní sestra nebo bratr. Řidič sanitky je obvykle profesionál, protože řídit sanitku může jenom ten, kdo projde patřičným kurzem, a rovněž zdravotníci mají plné vzdělání. Posádky pak jezdí plnit přání ve svém volném čase nebo si na to berou dovolenou. Jedním z mála placených lidí u nás je koordinátorka Lucie Hrubá, která odvádí neskutečné množství práce a má na starosti veškerou organizaci plnění konkrétních přání. Pro celý projekt představuje nejdůležitější osobu – koordinuje přání, komunikuje s rodinou, s klientem, s posádkami, jedná s místy, kde se přání realizují. 

Jste nějak lokálně vymezení? 

Působíme po celé České republice a od letošního léta jsme začali jezdit i v příhraničí, takže jsme schopní plnit česko-slovenská nebo česko-polská přání. 

Máte dost dobrovolníků?

Obecně máme dobrovolníků spíše nedostatek, hlavně řidičů, zdravotních sester máme napříč regiony relativně dost. Co se týká plnění konkrétních přání, hodně záleží na termínu a období. Zatím se nám drtivou většinu přání daří odbavovat a nemusíme je rušit kvůli absenci posádek. Prázdniny a období svátků jsou náročnější, to chodí přání víc, než zvládáme. Nicméně celoročně nabíráme jak zdravotní sestry nebo bratry, tak řidiče sanitek. 

Dokážete splnit každé přání? 

Přání, která jsme zatím nedokázali splnit, vždycky souvisela s počasím, třeba když se paní chtěla projet na saních s koňmi a nebyl sníh. Ale jinak vždy hledáme cesty, jak přání splnit. Vyjednáváme přístupy i na obtížně dosažitelná místa, občas povoláváme dobrovolné hasiče, aby nám třeba pomohli klienta snést z patra domu bez výtahu nebo ho naopak někam vynést a podobně. Nedávno jsme byli na koncertě v O2 areně na přání klientky, které k nám přišlo asi čtyři dny před úplně vyprodaným koncertem, a nám se podařilo zajistit lístky. Ten koncert byl pro ni způsobem vzpomínky na zesnulého manžela, s nímž daného interpreta poslouchali a plánovali si společnou návštěvu jeho koncertu. Nebo jsme zařídili muži, jehož bratr byl ve vězení, aby se bratr mohl rozloučit s maminkou na smrtelné posteli. Koordinátorka s velkým úsilím vyjednala, že bratra pustili z vězení, aby mohl den a půl strávit se svou maminkou. Zajímavé je, že poměrně velkou část přání objednávají pro své klienty pečující zdravotníci z hospiců nebo domovů sociálních služeb, protože je dobře znají a vědí, po čem na sklonku života touží. Někteří z nich pak s nimi jezdí splnit si přání jako doprovod. To nám hodně pomáhá, když má klient třeba problémy s komunikací nebo už hodně dlouho nikde nebyl, pečující vědí, jaké má potřeby a jak s ním fungovat.

Nechodí vám nesmyslná přání typu večeře s Mickem Jaggerem? 

Ne, praxe nám ukázala, že pokud jsou ti lidé opravdu vážně nemocní a zbývají jim často dny nebo týdny života, přejí si skromné věci – podívat se domů, na svatbu, na místo, kde se potkali se svým životním partnerem a podobně. Dostáváme zajímavá přání, ale vždycky jsou nějakým způsobem spojena se životem žadatele. Ještě se nám nestalo, že by někdo chtěl nějakou extravaganci jenom proto, že může. Samozřejmě máme interní proces, jak vybíráme přání k realizaci, respektive jaký typ přání odmítáme. Když si někdo přeje něco hodně výstředního, je to pro nás zdvižený prst, jak na tom ten člověk opravdu zdravotně je. 

Jaká jsou kritéria pro splnění přání?

Všechna přání přijímáme přes on-line dotazník a koordinátorka – zkušená zdravotní sestra – si v případě nejasností vyžádá další informace ohledně zdravotního stavu. Zjednodušeně řečeno, ten člověk musí naši službu potřebovat. Když je někdo vážně nemocný, ale zvládne si objednat taxík a jet se někam podívat, není to náš klient. Náš klient opravdu potřebuje převoz sanitkou, to znamená na nosítkách, vsedě, vpolosedě nebo vleže, nebo může být pohyblivější, třeba že zvládne být na vozíku nebo trochu chodí, ale má zdravotní komplikace, které vyžadují dohled zdravotníka. To jsou kritéria, podle kterých vybíráme. 

Jaká je ochota třetích stran plnit ta přání? 

Ve většině případů máme dobré zkušenosti, někde jsme byli už opakovaně, například na některých poutních místech, zámcích, v zahradách – tam všude máme vybudovány kontakty a funguje to dobře. Jsou ale samozřejmě místa, kde to prostě nefunguje a která nejsou dostupná. Mrzí nás například Národní hřebčín Kladruby nad Labem, kde jsme v minulosti s našimi klienty několikrát byli, ale dnes – byť jde o státní podnik – je pro nás uzavřený. Měli jsme několik přání, že klienti chtěli zažít kladrubské koně, ale nebyli k nám bohužel vstřícní. 

Manželka už vám nákup sanitky odpustila?

Myslím, že je ráda, že taková služba vznikla, ale zároveň vnímá, jak je to pro nás náročné. Často to zasahuje do osobního času, ale nelitujeme toho. Máme kolem sebe v rámci dobrovolnického týmu hodně empatických lidí se zkušenostmi z paliativní péče, kteří s námi rádi spolupracují a věnují tomu svůj volný čas. Někdy je to plnění přání opravdu časově náročné – když nás čeká dlouhá cesta, klidně to zabere dvanáct šestnáct hodin. Pro klienta vždy rezervujeme sanitku na celý den, abychom mohli případně počkat, když mu náhodou zrovna není dobře. Často se také stává, že se přání ukončí dřív, protože je klient unavený nebo je příliš zahlcený vjemy, a dohodneme se, že se třeba nějaká část nezrealizuje. Pro všechny dobrovolníky je to obrovské nasazení a svým způsobem oběť, ale všichni to vnímají jako službu někomu, kdo to opravdu potřebuje, a to je pro nás to důležité. 

Podporou projektu Sanitka přání pomůžete smrtelně nemocným lidem zpříjemnit poslední období jejich života. Každý z nás se jednou ocitne v situaci, kdy bude mít ještě jedno – poslední – přání, ale ne každý bude mít to štěstí, aby se mu splnilo. Přidejte se k těm, kteří ta přání plní. Schopnost a ochota pomáhat druhým je výsadou bohatých a úspěšných.