Rozhovory

Obě společnosti, Kaletech i Kalep, spojuje osoba jejich majitele. Martin Kaše se v dnešním rozhovoru zamýšlí nad budoucností lepení i nad současnou situací na trhu. 

Souhlasíte s tvrzením, že lepení je budoucnost lidstva? Že se dnes místo přibíjení, šroubování nebo svařování hledají cesty, jak raději lepit? Je lepení opravdu neprobádaný fenomén? 

Myslím si, že neprobádaný bude neustále, protože se vyvíjejí nové materiály a je pravda, že stále častěji se setkáváme s požadavkem nahradit klasické aplikace spojování materiálů lepením. Portfolio toho, co se lepí dohromady, se stále rozšiřuje a my se tomu musíme po všech stránkách přizpůsobovat. Nejde jenom o svařování kovů, ale také plastů. Principiálně je to hodně podobné, protože vlivem teploty se změní povrchové napětí materiálů a jednotlivé vrstvy se do sebe jakoby prolnou. Když mezi to dáte lepidlo, funguje to podobně. Základ je, aby se při lepení molekuly lepidla propojily s molekulami lepeného materiálu a jednotlivé vrstvy se do sebe prolnuly. Pokud povrchové napětí materiálů něco takového neumožňuje, musí se upravit různými způsoby – mechanicky, chemicky nebo fyzikálně. Lepidla se dají použít na různých bázích s ohledem na lepené materiály a s různými vlastnostmi. Mohou to být jak nereaktivní lepidla, tak reaktivní, která reagují se vzdušnou vlhkostí a aplikují se za studena. 

Hodně se lepí v automotive, tam už pomalu nenajdeme šroubek nebo vrut…

To jsou konstrukční lepidla, která po finalizaci spojení vytvoří prakticky nerozebíratelný spoj. Takový materiál od sebe už žádným způsobem neoddělíte, aniž byste ho rozbili.

Daly by se lepit třeba košile místo šití?

Nevím, jestli by šly lepit přímo košile, ale v případě textilií se toho lepí spousta od průmyslových textilií, které se používají ve stavebnictví, až po oděvní průmysl, v němž se na látky nalepují různé parádičky či kamínky nebo se lepidlem fixují okraje látek. 

Dodávali jste už podobné technologie? 

Dodávali. Také jsme provedli spoustu testů, i když ne všechny nakonec skončily tím, že si zákazník technologii koupil. I s tímhle už ale máme zkušenost. 

Ke každému lepení musí být nějaká technologie, že? 

Technologie není tak různorodá, jako jsou různorodá lepidla, ale vždycky si musejí navzájem odpovídat. Pokaždé tedy začínáme tím, že vezmeme dva materiály a zkoumáme, jaké lepidlo by s ohledem na požadavky aplikace bylo pro ně vhodné. Tady hraje roli spousta faktorů – rychlost lepení, produktivita nebo vliv lepidla na znečištění lepicí aplikace. Třeba v případě tavného lepidla se díváme, jestli při menší výkonnosti technologie v ní lepidlo vydrží přiměřeně dlouho, aniž ji svou degradací zanese nebo úplně zničí. Když vyzkoumáme, jaké lepidlo odpovídá představám zákazníka, přiřadíme k němu vhodnou technologii. Ideální výsledek takového zkoumání je, že lepené materiály od sebe nejdou v žádném případě oddělit, aniž by se poškodil jejich povrch. Nejjednodušší příklad je papír – můžete ho odtrhnout, ale to lepidlo tam prostě musí držet. Pak jsou dány třeba nějaké pevnostní požadavky, které si zákazník otestuje, nebo se lepený spoj různě zmrazuje nebo naopak zahřívá, namáčí do vody a podobně.

Dá se nějak nasimulovat působení času? 

Myslíte proces stárnutí? Jestli narážíte na to, že plastová okna jsou polepená různými fóliemi a dodavatel garantuje životnost třicet let, tak si myslím, že jde spíš o marketingový trik. Nedá se úplně odhadnout, co za určitou dobu lepidlo udělá. Spíše se řídíme složením lepidla, případně vlastními zkušenostmi. Už to přece jenom nějaký čas děláme a dokážeme poměrně přesně odhadnout, co to lepidlo udělá za pár let. Obecně lepidla stárnou zrovna tak jako všechny materiály okolo, takže je to hodně individuální a záleží na prostředí, kam je lepidlo určeno. U zmíněných oken vydrží jinak dlouho fólie nalepená na okně obráceném na severní stranu domu a jinak na okně na jih. Totéž máte s barvami a se vším. 

Moc nevěřím tomu, že se dá nějak exaktně stanovit, co lepený spoj udělá za tak dlouhou dobu, jako je třicet let. Je samozřejmě jednodušší říct, že to vydrží třicet let, protože pět let si otestuje každý, ale za třicet let si už ani nevzpomenete, od koho jste co koupil. Já si ale myslím, že není až tak podstatné, jestli lepidlo vydrží tak dlouho, protože ani ty slepené materiály tak dlouho nevydrží. Zvlášť ne dnes. Dřív se stavěly domy, které vydržely půl tisíciletí a nespadly, ale nevěřím, že současné stavby přežijí dvě generace po nás.

Překvapil vás nějaký požadavek zákazníka? Co kuriózního jste museli slepit?

Není to úplně lepení, ale technologie, která aplikuje tavné lepidlo na střešní tašky. Provádí se to kvůli skladování a dopravě, protože když se střešní tašky naskládají na paletu, nesmějí se odřít. Totéž se dělá s dlažbou nebo s obkladačkami. Takže kvůli tomu se všechny produkty potahují speciálním lepidlem, které na nich musí dobře držet, nesmí stékat a musí tvořit stejnoměrnou vrstvu, ale zároveň musí jít snadno a beze stopy sundat. Tato aplikace je velice obtížná, protože takové lepidlo sice existuje, ale jeho vlastnosti jsou s ohledem na aplikační zařízení velmi špatné. Lepidlo se přepaluje, ničí celý systém a zákazník, který ho používá, má velké náklady na údržbu a výměnu jednotlivých aktivních komponent v systému. Pokud vím, zatím nikdo na světě nevymyslel lepidlo, které by splňovalo všechny tyto požadavky a nebylo nepřátelské k aplikačnímu systému. 

Nevyřešila by to protiskluzová fólie, kterou jste pro transportní účely vyvinuli? 

To není fólie, ale papír a ten by takový transport nevydržel. Vezměte si, jak jsou střešní tašky nebo dlaždice těžké; papír by se při otřesech během dopravy prodřel. Lepidlo, o kterém jsem hovořil, je po aplikaci velmi tvrdé, do něj ani nerýpnete nehtem. Paradoxně ho pak z té tašky sloupnete a nic po něm nezbyde. 

Ten papír, na který jsem se ptal, je nápad vašeho zaměstnance. Jak se na trhu uchytil?

Není to, jak jsem si představoval, ale funguje to. Máme nějaký odbyt, představoval bych si, že by mohl být vyšší, ale na druhé straně nemáme takovou kapacitu, abychom se věnovali aktivnímu prodeji. Nebyl to inovační příspěvek jenom jednoho zaměstnance, lidí s dobrými nápady máme ve firmě víc a postupně se je snažíme realizovat. Nedávno jsme například nechali zkonstruovat jednoduchou balicí linku pro uzavírání kartonových krabic. Využití by mohla najít u zákazníků, jako jsou vinaři, e-shopy, různá logistická centra a podobně. Princip je opravdu jednoduchý – krabice se naplní, pošle se na pásovém dopravníku do uzavíračky, kde se zalepí, a je z toho krásná krabice. 

Má to nějaký unifikovaný rozměr, nebo to může být jakákoli krabice?

Ta balicí linka je stavitelná, takže se dá modifikovat na různé rozměry. Nefunguje to tak, že budete dávat na pás krabice různých velikostí a ono se to zalepí. Tak to není, linka funguje vždy jen na jeden rozměr, pak se musí přenastavit a pokračuje dál. 

Výhoda je, že ušetříte za izolepu?

To je otázka výpočtu, protože izolepa je relativně dražší než tavné lepidlo a od určitého počtu krabic se vyplácí zalepovat je tavným lepidlem. Nehledě na to, že tento způsob lepení je ekologičtější a také estetičtější. Krabici zalepenou tavným lepidlem neotevřete bez poškození, takže to má spoustu výhod. 

Jak se sestavuje taková lepicí linka?

Je to podobné jako u aut. Máte nějaký standard a můžete si k němu dokoupit volitelnou výbavu. Každou linku si můžete různě košatit. Můžete mít jednu nanášecí trysku nebo víc, můžete si instalovat počítadlo krabic, signalizaci, komunikaci s návaznou technologií, můžete mít různé druhy aplikačních hlav od nejlevnějších po nejdražší, u nichž víte, že dlouho vydrží nebo budou přesněji dávkovat lepidlo, takže lepení bude úspornější, můžete si pořídit levné mechanické nastavování linky nebo dražší a přesnější automatické a tak bych mohl pokračovat. 

Cítíte na svém odbytu nějakou stagnaci průmyslu? 

Cítíme, myslím si, že stagnace je velká. Firmy nemají peníze a ty, které je mají, si je šetří, protože nevědí, co bude. Zažil jsem i takové extrémy, že firma třeba nemá finance ani na údržbu. Mám pocit, že je to celosvětový trend. Úplně netuším, kde je příčina, ale nejvíc se to projevuje v automotive. Mám pocit, že se to táhne už od covidu. Stavební průmysl na tom není dobře, v Německu to také není žádná sláva, a jak jsme na ně napojení, tak se to samozřejmě projevuje i u nás. 

Je nějaký segment, kde podle vašich dodávek vidíte, že se daří?

Obecně se daří tam, kde je potřeba stále něco balit. Dobrý trend vidím v ústupu plastů, obaly se pod tlakem ekologických požadavků nahrazují papírem. Švýcarský Robatech, který zastupujeme, začal s ekologizací někdy před patnácti lety, když se o tom prakticky ještě nemluvilo, takže má velice dobrou zelenou strategii a dodává na trh technologii připravenou jednak na úspory, jednak na vliv na životní prostředí. U nás jsou proti západním zemím tyhle požadavky vždycky trochu opožděné, ale už začínají přicházet a my jsme na ně připravení. 

Když mluvíte o ekologii, souhlasíte s tvrzením, že to, co smrdí, funguje nejlépe?

Já myslím, že ne. Výrobci lepidel se intenzivně věnují vývoji ekologických aplikací v tom smyslu, že lepidla jsou rozložitelná v organické hmotě, jsou kompostovatelná nebo rozpustná ve vodě. To je trochu protimluv, protože na jednu stranu se požaduje, aby lepidlo odolalo vodě, a na druhé straně chceme, aby se v ní rozpustilo. Ale ekologické směřování tady je a myslím si, že požadavky na ekologii a udržitelnost se budou ještě zvyšovat. V říjnu se zúčastníme lepicích dnů v Moravanech u Brna a budeme tam mít přednášky právě na téma ekologie.

V současné době řada dodavatelů získává zákazníky servisem a dalšími benefity. Máte i vy nějaké eso v rukávu?

Samozřejmě na tom pracujeme i my. Už jsem zmínil novou jednoduchou balicí linku, zavedli jsme půjčovnu technologií pro zákazníky – když třeba potřebují údržbu stávajících zařízení, ale nechtějí zastavit výrobu, mohou si na určitou dobu půjčit náhradní technologii od nás. Nebo když se jim stane nějaká katastrofa, zápůjčkou jim pomůžeme překlenout období, než si vše vyřeší. Jsme hodně vstřícní, co se týče financování, dokážeme ho nastavit tak, že nám zákazník splácí nákup technologie odběrem lepidla, nebo při obnově technologického parku nabízíme odkup starých strojů za čtvrtinu ceny. Lepičky stárnou rychleji než ostatní zařízení, takže se musejí kupovat nové. Je to jako v kuchyni – mísa na knedlíky vám vydrží dvacet let, ale teflonovou pánvičku musíte za dva roky vyměnit. A protože na novou technologii zákazníci nemají peníze, hledáme cesty, jak jim v jejím pořízení vyjít maximálně vstříc. Hodně spolupracujeme třeba při instalaci linek, aby nedocházelo k tomu, že zákazník zařízení integruje do výrobní linky nesprávně, protože to pak s sebou nese následné problémy při jejím provozu. Tomu se snažíme ve spolupráci se zákazníkem předejít. Vůbec komunikace s koncovým zákazníkem, s uživatelem, je velmi důležitá. Generálním dodavatelem linky je obvykle její výrobce, my v tom obchodním procesu figurujeme jako subdodavatel, ale snažíme se navázat s koncovým zákazníkem takový kontakt, aby se pak při případných problémech obracel rovnou na nás, protože od nás dostane rychlejší řešení. 

Jaký je váš recept na zvládnutí krize? 

Věřím tomu, že když si člověk uchová pozitivní myšlení a nestraší ty okolo sebe, musí se to pozitivně projevit. Nejhorší je sebelítost. Jsou dny, kdy člověk propadne totální beznaději, ale to musí hodně rychle opustit. Nejlepší je zaměstnat ruce a nemyslet na nesmysly, protože se stejně nic nevymyslí. Já mám výhodu, že máme sídlo v přírodě, hodně stranou od města, takže mi stačí vyběhnout se psem ven a krásně si vyčistím hlavu. Dnešní technologie mi už umožňují takto podnikat a do města jezdím jenom na schůzky, protože osobní setkání je i přes všechny technologie pořád ještě nenahraditelné.