Inzerce

Nikdy jsem se nehonil za penězi

23. listopadu 2026
Nikdy jsem se nehonil za penězi

Foto: ELKOV elektro a.s.

Jestli jste někdy v životě potřebovali cokoli od elektriky, pak jste se nemohli nesetkat se jménem Elkov. ELKOV elektro a.s. s centrálou v Brně je v současnosti zřejmě nejvýznamnějším velkoobchodem s elektromate-
riálem u nás. Štafetu rodinné společnosti dnes nese Michal Vodička. 

Michal Vodička vede Elkov už dvacet let, ale jak sám říká, za jeho úspěchem stojí práce všech osmi set zaměstnanců. On sám do firmy nastoupil po předčasném ukončení kariéry profesionálního cyklisty, kterou mu dodnes připomíná sbírka sto sedmdesáti kol, která jela největší cyklistické závody. „Mí rodiče založili firmu Elvo, která se poměrně rychle stala největším velkoobchodem na trhu. Vedle toho si můj strýc, bratr mého otce, založil ELKOV elektro. Já se v té době věnoval cyklistice a na nic jiného ani nepomyslel. Jenomže přišel rok 2003, kdy jsem ze zdravotních důvodů musel s cyklistikou skončit a nastoupil jsem jako zaměstnanec do firmy svých rodičů. Někdy kolem roku 2004 začali být mí rodiče unavení, takže se jedním francouzským koncernem nechali přemluvit k prodeji. Působil jsem tam asi tři roky, ale nebyl jsem spokojený, tak jsem odešel a začal pracovat u strýce jako ředitel nákupu. Během půl roku už jsem společnost vedl a za pár let mi strýc nabídl, abych firmu od něho koupil. Když jsem tam začínal, měla firma pět poboček a osmapadesát lidí. Dnes máme osm set zaměstnanců,“ shrnuje svou dosavadní kariéru Michal Vodička a my mu tímto předáváme slovo: 

„Prodáváme všem od drobných zákazníků z ulice až po menší lokální velkoobchody. Největší podíl odběratelů ale představují montážní firmy, ty nám dělají zhruba třetinu tržeb. 

Jestli se nám na naší cestě něco povedlo, byla to specializace. Nechtěli jsme být odborníky na všechno a na nic, proto jsme se rozhodli vyhranit se. Nejprve jsme se zaměřili na kabely – máme na ně vyškolené techniky, na skladě držíme asi tři a půl tisíce typů kabelů. Pak jsme si řekli, že zajímavá oblast je i světelná technika. Dnes se jí věnuje třicet techniků a obchodníků a dodáváme vše od veřejného osvětlení až po lampičky do dětského pokoje. 

Vždy jsme naslouchali svým zákazníkům. Když potřebovali slaboproud, koupili jsme dva dobré velkoobchody – Stasanet a Variant – a jejich fúzí vznikla společnost Varnet, úplně nové uskupení, kde pod jednou střechou společně s Elkovem nabízíme úplně všechno ze slaboproudu i silnoproudu. 

Naši technici poskytují zákazníkům kvalitní servis v podobě poradenství nebo přípravy projektů – montážní firma dostane zakázku, my tam zajedeme, vše změříme, spočítáme, uděláme nabídku a náš technik pak jde se zákazníkem za investorem a snaží se mu řešení prodat.

Sponzorujeme dětský sport. Než ale někomu dáme peníze, díváme se, jak s dětmi pracuje, kolik jich sdružuje, kolik závodů absolvuje a na jaké úrovni. Vždycky se snažíme vybrat to nejlepší a hodně dáme na doporučení. Z osmdesáti procent podporujeme cyklistiku, chceme u ní zůstat, protože to je srdcová záležitost. 

Jeden den jsem skončil cyklistickou kariéru a druhý den mě táta budí o půl páté ráno a říká: ‚Jdeš do práce?‘ ‚Jak do práce? Skončila mi sezona, chci mít měsíc volno.‘ On mi odpověděl: ‚Dneska práci máš, zítra už ne.‘ V roce 2003 byla na trhu práce úplně jiná situace než dnes, sehnat si místo bylo mnohem těžší, byly regiony, kde byla nezaměstnanost klidně patnáct procent. Tohle táta vycítil moc dobře. Věděl, že to nejhorší, co bych mohl dělat, je zůstat doma a přemýšlet nad životem. 

Elektrovzdělání nemám, i když jsem s elektrikou vyrůstal od dětství. Můj otec, můj strýc, mí bratranci, můj bratr – všichni jsou elektrikáři. Já jediný nejsem, ale jsem jediný, kdo se teď elektrikou živí.

Jako první jsem nastoupil na zametání dvora. V tomhle byl táta poměrně přísný, každý si tu cestu musel vyšlapat odspodu, což je dobře. Mám alespoň dobrý základ pro svou současnou pozici. Zároveň se snažím každý rok strávit několik týdnů ve skladu. Nechci přijít o kontakt s běžným provozem a dělám tam, co je potřeba. Letos už mám za sebou tři týdny. 

Na spoustu věcí můžeme být hrdí, například na vstupní systémy. Před dvaceti lety to nikoho nezajímalo, každý měl u dveří zvonek a bylo to. My jsme v tom viděli určitý potenciál. Ze začátku jsme generovali obrat milion čtyři sta tisíc a kolegové se divili, že plýtváme energií na takové hovadiny. Dnes tahle kategorie vytváří obrat sto čtyřicet milionů a jsme v ní nejlepší na trhu. Osmdesát procent zákazníků, kteří řeší vstupní systémy, se obrací na nás.

Táta říká: ‚Když můžeš, podporuj nejbližší výrobce v regionu.‘ Důvod je jednoduchý – čím blíž peníze zůstávají, tím lépe. V jednu dobu chtěla naším prostřednictvím vstoupit na evropský trh čínská značka Chint, ale my jsme ji odmítli. Hodně na nás tlačili, chtěli nám za odběr svých produktů dokonce zaplatit, ale nepovolili jsme. Nakonec v Evropě ztroskotali na rozdíl od Ameriky, kde jim otevřeli dveře dokořán. Na to jsem hrdý. Nechci s Čínou bojovat, v některých oblastech jsou na absolutní špičce – nejlepší a nejlevnější, takže něco od nich nakupujeme také. 

Nabídku máme postavenu na třech úrovních – levné, ale pořád dobré, mainstream, kde je vysoká kvalita a přijatelná cena, a nakonec nabízíme značky, jejichž produkty stojí klidně třikrát víc než u mainstreamu, ale poskytují výhody, které jiné výrobky nemají. Takže u nás nakoupí ti, co jdou jenom po ceně, i fajnšmekři, kteří si potrpí na vysokou přidanou hodnotu. 

Dnes už řeším hlavně strategii. Kdo hledí alespoň deset patnáct let dopředu, zabývá se interní automatizací a robotizací, lidí na pracovním trhu bude stále méně a méně. Pro automatizaci také hodně dodáváme, je to jedno z našich nejmladších, ale perfektně fungujících a slibně rostoucích oddělení. 

Nejsem jediným vlastníkem firmy – mám několik desítek spolumajitelů, kteří dohromady drží pět procent akcií. Podmínkou pro vlastníky akcií je, že tu musejí pracovat. Když odejdou do důchodu, mohou si akcie nechat, ale kdyby odešli jinam, musejí mi je nabídnout ke zpětnému odkupu. Akcionáři mají jednu velkou jistotu – za jejich investici ručím veškerým svým majetkem, jak firemním, tak osobním, takže o ni nemohou přijít, ani kdyby firma zkrachovala. 

Cyklistika člověka naučí, že bez práce nejsou koláče. Když nenajezdíte kilometry, když nenajezdíte sílu v kopcích, když nenajezdíte rychlost, nepomůže vám ani doping. Během posledních několika let se objevilo pár jedinců, kteří měli nápad, dobře ho prodali a jsou z nich milionáři. Hodně lidí začalo očekávat, že se to stane i jim. Neuvědomili si, že ti lidé měli obrovské štěstí. Zbytek musí ke svému cíli dojít zdlouhavou cestou, na kterou se většina raději ani nevydá pro její náročnost. Skoro všichni zapomněli, že mnohem lepší je postupovat pomalu schůdek po schůdku. To jsem si odnesl z cyklistiky – pracovitost, vytrvalost a touhu nikdy se nevzdat. 

Dřív jsem se rozhodoval hodně rychle, dnes víc přemýšlím, jsem opatrnější. A taky se už nechci honit za nějakou vidinou. 

Mám moc rád Baťu. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem na střední škole potkal profesora, který přišel první hodinu do třídy a řekl: ‚Jmenuji se docent doktor inženýr Oldřich Tvrdoň, kandidát věd. V osnovách mám napsáno, že mám jednu vyučovací hodinu věnovat Baťovi a Fordovi. Přijde mi nesmyslné o nich něco říct za čtyřicet pět minut a potom celý rok žvanit o blbostech, takže se Baťovi a Fordovi budeme věnovat celý rok.‘ Úplně mě Baťou nadchl, přečetl jsem o něm snad všechno, co vyšlo, knihu Antonína Cekoty Geniální podnikatel Tomáš Baťa jsem četl několikrát. Profesor Tvrdoň nám vysvětlil jedno Baťovo zlaté pravidlo: ‚Kdo se honí za penězi, ten je nikdy nedohoní.‘ Sám za sebe toto pravidlo ctím a ani jako firma jsme nikdy neměli výdělek jako cíl. Samozřejmě musíme generovat peníze na rozvoj podnikání, ale jaký máme zisk, je mi srdečně jedno. Když to máte ve své mysli takto nastaveno, neskutečně vás to osvobozuje.“