Rozhovory

Stroje na zpracování hlíny fungují v podstatě jako obrovské mlýnky na maso, pouze jejich šneky místo masa dopravují hlínu. Aby šnek zvládl hlínu posouvat, musí na něm být navařen buď tvrdokov, nebo nalepena keramika pro snížení opotřebení, protože hlína je materiál, u níž dochází k obrovskému tření. Na začátku působní firmy Stodkeram šlo o hodně specifickou činnost a cílovou skupinou byly jak cihelny, tak výrobci průmyslové keramiky. To už dnes neplatí a Stodkeram se řadí mezi firmy zpracovávající komponenty pro strojírenský průmysl a automotive. Hlavní zaměření představuje CNC zpracování plechů, laserové dělení, ohýbání, tváření a svařování včetně povrchových úprav a dále výroba ocelových konstrukcí pro strojírenský, stavební a automobilový průmysl. 

Společnost řídí jednatel Tomáš Opatrný. Ten ve firmě působí od roku 2007, se zakladatelem společnosti Georgem Marthem se znal mnohem déle. „Seznámili jsme se v roce 1998, brzy se z nás stali kamarádi, různě jsme spolupracovali, až jsem v roce 2007 přešel do firmy natrvalo. Bohužel kamarád pak o pět let později zemřel a s jeho pozůstalou manželkou jsme se dohodli, že ve firmě zůstanu jako jednatel a ředitel,“ říká na úvod rozhovoru Tomáš Opatrný.

Jak jste se od repasí dostali k výrobě?

Firma, pro kterou jsme repasovali stroje, nás v Německu propojila se společností vyrábějící filtrační jednotky pro uhelné a plynové elektrárny nebo pro stacionární dieselové agregáty. Postavit na zelené louce dieselagregát s kogenerační jednotkou je hodně moderní a my jsme pro ně začali dělat nosné konstrukce většinou z plechů, případně z profilů. Hned u první zakázky jsme udělali chybu ve výpočtu a kalkulovali jsme ji hluboko pod výrobními náklady, načež okamžitě přišla objednávka, kterou jsme pak museli složitě revidovat. Nakonec nám ji potvrdili i po navýšení ceny a rozjela se spolupráce, která v podstatě trvá dodnes. 

V současnosti se výrobní program této firmy malinko změnil, už nedělají pro uhelné elektrárny, ale soustředí se na plynové elektrárny, kotelny a dieselové agregáty. Kromě toho vyrábějí filtrace do zaoceánských lodí, což jsou vlastně plechové boxy naplněné filtračním materiálem nebo absorpční keramikou naskládané na velkou plochu. Takový obří filtr je funkční zhruba dva a půl roku, pak se musí vyměnit, proto jde i pro nás o opakující se výrobu. Spolupracovali jsme i na projektech pro filtrování břidlicového plynu v Americe, v plánu bylo filtrování uhlí v Číně, to ale nedopadlo, Čína si to rozjela sama. Pořád tam vyrábějí víc než devadesát procent elektřiny z uhlí, tak si i ty filtry začali dělat sami. Čína na nějakou ekologii kašle, zatímco u nás je tlak na ekologii obrovský. Když se ale podíváte na mapu světa, naše zelená Evropa je proti zbytku světa neskutečně malá. Nevím, kam to s tou ekologií dotáhneme.

První vlastní výroba byly tedy filtry?

Když jsem nastoupil do firmy, veškeré projekty jsme pouze inženýrsky zastřešovali a výrobu jsme kooperovali. V nejlepších dobách pro nás takhle pracovalo několik firem, ale pak přišly krize v letech 2008 a 2012 a s nimi i tlak na cenu, takže jsme se rozhodli výrobu stáhnout pod vlastní střechu. Šlo o to, vydat se nejsnazší a nejziskovější cestou. Nakoupili jsme první stroje a najednou jsme zjistili, že jsou tak výkonné, že pro ně musíme mít daleko víc práce, než jsme měli. Když jsme pro ně sehnali práci, zase nám chyběli lidé. Je to takový věčný koloběh neustálého shánění práce, strojů nebo lidí. 

Co všechno vyrábíte?

Vlastní vybavení přineslo firmě rozmach hlavně v oblasti automotive. Vyrábíme hrubší díly pro nákladní dopravu – pro šasi či rámy, různé bočnice a podobně. Musíme zpracovávat kvalitní materiál, automotive v tomto směru začíná na mezi kluzu 355 a jde až do sedmistovky. To už je zajímavé na ohýbání a svařování. Kromě komponent pro nákladní vozidla a dílů pro filtrační zařízení vyrábíme i hliníkové komponenty či plechové díly pro firmu vyrábějící vstřikolisy a podobně. S plechem to umíme nejlépe a umíme rovněž svařovat prakticky všechny materiály od železa přes hliník až po nerez. Máme k tomu vyškolené svářeče a veškeré certifikace, které jsou potřeba, bez toho to dnes už nejde. Certifikát je vždycky vázán na člověka, protože kontrolní svar dělá konkrétní člověk, pak jde díl do laboratoře, kde prochází zkouškami. Nepříjemné je, že svářeči jsou nedostatkové zboží. Sice se hlásí lidé z východu, kteří všichni umějí svařovat, ale když dojde na věc, zjistím, že neumějí nic. V automotive si nemůžeme dovolit, aby to někdo lepil jako vlaštovka hnízdo. V branži jsem už dlouho, tak se jenom podívám a vidím, jestli na to daný člověk má – jde to poznat už na tom, jak si nastavuje stroj nebo jak chytí díl do ruky. 

Máte tedy svářeče jenom Čechy? 

Máme Čechy i Ukrajince, ale ti tu jsou už dvacet třicet let, nejsou to váleční uprchlíci. Trochu trpíme polohou, protože v Holýšově sídlí výrobce autobusů a několik dalších firem, Plzeň je prošpikovaná strojírenstvím a do Německa je to čtyřicet kilometrů, takže o tyto lidi je nouze. A nejsme na tom tak, abychom si mohli dovolit je přeplácet.

Kde nakupujete materiál? 

Nakupujeme u obchodníků. Většina našich odběratelů požaduje certifikát jakosti 3.1, kde musí být uvedeno přesné složení, mechanické vlastnosti, číslo šarže a podobně. Mě osobně moc nezajímá, kde byl plech vyroben, podstatné je, že odpovídá požadovaným normám, což dokládá zmíněný certifikát. Vím, že se dovážejí plechy od evropských výrobců, ale také z Číny. 

Čína konkuruje i v hutním materiálu?

Čína už umí vyrobit prakticky všechno v dobré nebo dostačující kvalitě, čímž samozřejmě diktuje cenu na trhu. U nich také záleží na lidských zdrojích – čínští dělníci dělají za jiných podmínek než evropští a nás v Evropě to ničí, protože při našich podmínkách a cenách energií nejsme schopní konkurovat. Evropa je to všechno naučila, dala jim technologie, know-how a Čína nám to teď vrací ve zboží, které nám prodává zpátky. 

Jak je na tom z vašeho pohledu evropská ekonomika?

Doléhají na nás ekonomické problémy Francie a Německa, hlavně na Německo jsme úzce navázáni, my i celá naše ekonomika. Někdo tvrdí, že ne, ale automotive a většina strojírenství rozhodně ano a ochlazení tamější ekonomiky cítíme všichni. Začalo to covidem, po něm přišlo nesmyslné zdražení železa, pak to byly horentní sumy za energie. Železo se postupně vrátilo, sice ne úplně na původní ceny, ale hodně blízko, co se týče energií, tak se o nás stát postaral už tím, že nám dovolil spot, a při něm se dá relativně ušetřit. 

Spotové obchody si řídíte sami? 

Mám firmu, které jsem to předal, a funguje naprosto perfektně. Nabízí jak zafixování elektřiny, tak spot, a když jsme dělali uzávěrku za loňský rok, zjistili jsme, že přes léto skáčou spotové ceny někdy i do minusu, což je super. Letos přes léto tedy nakupujeme podle spotu a na zimu máme zasmluvněnou cenu, takže to vychází velice dobře. 

Co vlastní fotovoltaika?

O té nepřemýšlím. My potřebujeme elektřinu hlavně večer a ráno, což znamená, že samotné panely nemají význam a museli bychom k nim nainstalovat nějakou akumulaci, která je na celém systému to nejdražší a snižuje návratnost celé investice. Také mě straší, že přijde den, kdy bychom museli tato zařízení likvidovat. Nevím, jestli se někdo zabývá tím, že když máme Evropu oplácanou solárními panely, bude muset někdo vymyslet ekologickou likvidaci zařízení obsahujících těžké kovy, sklo a nevímco ještě. Bude to vůbec někdo umět rozebrat? A recyklovat to? To je vždycky sázka do loterie, kolik firem už zkoušelo něco recyklovat a vylámalo si na tom zuby… 

Navíc se pomalu mění složení ceny za elektřinu a vychází z toho, že samotná elektřina je ta nejnižší položka, zbytek tvoří poplatky, pevné náklady a podobně. Je smutné, že jako jeden z největších výrobců elektřiny v Evropě ji máme nejdražší. A nejvíc to dopadá na rodiny a důchodce. Evropa si v tomhle podřezává pod sebou větev. Jestli si dobře pamatuju, od roku 2040 se má přestat topit fosilními palivy. Ale fosilní palivo je úplně všechno – dřevo, uhlí, zemní plyn, ropa… Nechápu, kde chtějí vzít alternativu ke čtyřem zdrojům. Možná že by chytré mozky měly místo nesmyslných směrnic vymyslet alternativní zdroj. Proto taky fandím jádru. Za mě má dobrou regulaci vítr, i když větrné elektrárny také obsahují hůře recyklovatelné části. Asi nejčistší zdroj je voda, které ale máme málo. 

Jak ve firmě přistupujete k ekologii?

Samozřejmě děláme, co můžeme, vyměnili jsme zářivky za LED osvětlení, třídíme odpad, separujeme nebezpečný odpad, máme všude na odsávání filtry, takže veškeré zplodiny vznikající na laseru nebo při svařování zachytáváme, nakládáme šetrně s obalovým materiálem… Obecně se snažíme chovat maximálně ekologicky.

Máte nějakou strategii do budoucna?

Naše strategie se odvíjí od toho, jak jsme technologicky vybavení. Na jedné straně nás to limituje v získávání zakázek, protože se nemůžeme ze dne na den vrhnout třeba na lisování plastů, na druhé straně nám to dává konkurenční výhodu v tom, že máme značné zkušenosti. Proto neexistuje plán B. Pořád se musíme soustředit na výrobu, kterou máme zavedenou, a na zakázkovost. Jediné, co musíme dělat všichni, je nabízet budoucím a stávajícím zákazníkům něco navíc.

Před osmi lety stačilo někam zavolat a říct, že máme laser, a měli jsme práci. Dnes má laser skoro každý, protože ty stroje už jsou k dostání za dostupné ceny. Ale zase se tu projevuje dovoz z Číny za úplně jiné ceny. Proto nabízíme něco navíc – děláme závity nebo navařujeme svorníky a podobně. Když má výrobek přidanou hodnotu, jsou z něj peníze. Když hodíme plech na laser a uděláme výpalek, nemáme z toho nic, protože osmdesát devadesát procent ceny dělá materiál. Dnes se materiál v naší branži kupuje a prodává s nulou, nikdo nám nedovolí velkou marži, naopak ještě chtějí slevu pět deset procent. Uvidíme, co přinese doba – vždycky něco odejde a něco nového přijde. 

Kde hledáte nové zákazníky? 

Snažíme se hledat po celé Evropě, jen máme určitý rádius, kam se vyplatí zboží dopravovat. Je to zhruba tři sta kilometrů, potom se to markantně prodražuje. Na dopravu máme své auto, protože externí zajištění přepravy obnáší dva faktory, které mi vadí – expedice produktů se nedá vždy úplně přesně načasovat a přeprava je málo flexibilní. A pak je zde samozřejmě cena. Někdo by mi mohl oponovat, že to stojí stejně, ale nestojí – externí dopravce musí zaplatit to, co já, ale navíc má potřebu vydělat, protože ho to živí. Já už z toho zisk nepotřebuju. Prostě se snažíme šetřit, kde se dá. Jsou týdny, kdy jedeme čtyřikrát nebo pětkrát, a jsou týdny, kdy jedeme jednou nebo auto stojí. Mně nevadí, že tady stojí, leasing už máme splacený. 

Jaké vztahy udržujete se stálými odběrateli?

Byť s některými zákazníky spolupracujeme už řadu let, pořád jsme pro ně jenom nějaký dodavatel, nejsme obchodními partnery. Jejich chování není ideální, nepřichází od nich absolutně žádná zpětná vazba a větší firmy navíc často mění management. U jedné firmy jsme zažili už šestého nákupčího, který chodil ještě na základku, když já už s jeho firmou spolupracoval. Tihle lidé vůbec nerozumějí výrobě, ale mají perfektní plán, kolik by nám měli zaplatit a jakou bychom jim měli dát slevu. S takovými lidmi vůbec nemůžete jednat. 

Zároveň komunikují jenom přes e-maily, úplně se vytrácí osobní vztah. Dřív přijel kvalitář nebo technik, který to montoval, v dílně jsme ještě doladili detaily a celé jednání bylo mnohem snazší. Dnes si mailuju, ani nevím s kým, chci někomu volat, ale on nezvedne telefon, protože jim to ani nedoporučují. Chci tam jednou za rok o Vánocích zajet na krátkou návštěvu a přivézt třeba kalendář, a ani mě nepustí do podniku. Nebo jsem musel vypisovat rozsáhlé protokoly, kolik dárek stál, proč ho tam vezu a že hodnota nesmí překročit pět eur. Já za to nemůžu, že ten kalendář stojí osm eur. To se děje a já nevím proč. A tahle generace bude jednou vládnout Evropě. 

Co vás na vaší práci baví? 

Mě baví všeobecně technické věci. Líbí se mi, jak vznikají výrobky. Pro mě je v tom určitá krása, když vidím třeba čistý laserový řez v silném materiálu, nebo jak se montují výrobky. Technika mě bavila odmala, táta mě bral všude s sebou – mám fotky, kdy mi nebyly ještě ani dva roky a už jsem ležel s tátou pod autem a něco jsem tam dělal. To mě vždycky naplňovalo.