Rozhovory

V rozlehlém areálu v Praze-Libuši sídlí dvě firmy, v jejichž vedení stojí dva bratři – synové jednoho ze zakladatelů obou firem Zdeňka Hájka staršího. Martin Hájek řídí autobusovou dopravní společnost H+S BUSSI s.r.o., Zdeněk Hájek mladší servis nákladních vozidel a odtahovou službu Autotyp H+S s.r.o. Jejich otec Zdeněk Hájek kromě toho založil se společníkem Robertem Svědíkem ještě firmu Frost Logistics, a.s., která nabízí kamionovou dopravu mrazírenskými vozy a kterou nyní vede syn Roberta Svědíka Robert Svědík mladší. Společnosti všichni synové od svých otců odkoupili. 

„S Robertem Svědíkem se táta poznal na vojně, potom spolu jezdili na tatře u Vojenských staveb a těsně po převratu si koupili první autobusy, zájezdové karosy HD, které sami řídili, každý pod svým jménem jako podnikající fyzická osoba. V roce 1995 založili firmu, a protože si tehdy dovezli autobus z Finska, pojmenovali ji H+S Bussi. Bussi je totiž finsky autobus. Dodnes je to jedna z největších autobusových zájezdových společností u nás,“ přiblížil historii své firmy Martin Hájek.

Proč se otec zaměřil zrovna na dálkovou dopravu?

Martin Hájek (MH): Po změně režimu byl hlad po cestách do zahraničí, takže zájezdy začaly jezdit ve velkém – za památkami po celé Evropě, na lyže, k moři a tak. Tehdy se poptávky hrnuly samy, s dnešní dobou se to nedá vůbec srovnat. Sehnat dnes novou práci je těžké, protože trh už je rozdělený.

Jaká byla vaše cesta do vedení společnosti?

MH: Netroufnu si tvrdit, že bych podnikal, kdyby mi táta nevyšlapal cestu. Vyrůstal jsem mezi autobusy, zajímala mě auta, technika, a tak jsem logicky šel nejdřív na střední a potom na vysokou školu dopravní, ale přesto jsem si nemyslel, že to budu v životě doopravdy dělat. Po studiu jsem odjel na rok do Austrálie, kde jsem se hlavně učil angličtinu, chodil na brigády a cestoval. Teprve po návratu za mnou přišel táta s tím, že by potřeboval pomoct ve firmě. Nastoupil jsem rovnou do téhle pozice, podnik v té době nebyl zrovna v ideální kondici a to všechno částečně ovlivnilo i můj přístup – dodnes si všechno beru hodně osobně.

Zdeněk Hájek ml. (ZH): Já jsem u táty začal pracovat před zhruba dvaceti lety, hned po škole, nejdřív v jejich kamionové firmě, kde jsem měl na starosti techniku a občas jsem se i svezl, a v roce 2008 jsem převzal tenhle servis. 

Co vám dala dopravní vysoká škola?

MH: Asi nějaký větší rozhled, naučila mě možná systematickému přemýšlení, ale že bych tam získal nějaké zásadní předpoklady pro tuhle práci, to si nemyslím. 

Jak se pod vaším vedením firma změnila?

MH: Když jsem do firmy nastupoval, měli jsme dvacet autobusů. Dnes naše flotila čítá osmapadesát autobusů a naším největším a nejstabilnějším zákazníkem je Flixbus, pro nějž jezdíme některé linky. Jak už jsem zmínil, při mém nástupu firma nebyla v úplně ideální finanční kondici. Já jsem se potom svezl na vlně vysokého kurzu eura, levné nafty, a hlavně poptávky z asijských zemí. V roce 2012 a 2013 nastal obrovský boom čínských skupin, které jezdily poznávat Evropu, a mně se dařilo kooperovat s cestovními kancelářemi. Tuhle vlnu přerušil covid, po něm se situace zase zlepšila, ale teď kvůli konfliktu na Blízkém východě asijských turistů znovu citelně ubylo. Osobní doprava je na takové události hodně citlivá. Turistika a dovolené jsou zbytné, a jakmile se něco semele, lidé cestování omezují.

ZH: Firma Autotyp H+S je zaměřená na servis nákladních i užitkových aut a autobusů a odtahovou službu a postupně jsme se rozrostli i o nákladní dopravu. Kromě odtahové služby se vůbec nezabýváme osobními auty. Autotyp vznikl na základě servisu, který předtím fungoval nějakých patnáct let jako technické zázemí ostatních dvou firem – autobusové a kamionové. Kromě servisu jsme převzali i klientelu, kam patří například Tatra, takže působíme i jako autorizovaný servis pro vozy Tatra, postavili jsme mycí linku a vybudovali už zmiňovanou odtahovou službu. Hned na jejím začátku jsme pořídili ten největší odtahový vůz pro autobusy. Neměli jsme s ním žádné zkušenosti, nevěděli jsme, do čeho jdeme, a všechno jsme se museli učit za pochodu. Dva roky jsme fungovali jen s jedním vozem. Trh už byl sice nějakým způsobem rozdělený, ale protože tak velké auto v Praze dosud nikdo neměl, postupně jsme si vybudovali pozici, získali jsme všechny významné pojišťovny a pak už jsme jen rostli.

Co pro vás bylo na začátku nejtěžší? 

MH: Zorientovat se a pochopit, jak všechno funguje, od techniky přes ekonomiku, provoz až po řidiče. Řidiči jsou asi největší problém, musel jsem se naučit rozpoznat, kdo je loajální a kdo méně. Nejsem moc diplomat, takže občas je těžké se s nimi domluvit. Nechci házet všechny řidiče do jednoho pytle, ale v mnoha případech nepovažuji jejich přístup za korektní. Potýkám se například s tím, že v létě, kdy je nejvíc práce, si chtějí brát dovolenou. Naše odvětví je hodně sezonní, v zimě je poptávek citelně méně a vždy je potřeba to dohnat v létě. Takže v létě je hodně práce, ale nemáte řidiče z důvodu dovolených. Já tomu rozumím, že mají rodinu, ale je nutné to nějak skloubit. Nebo najednou přiběhne dispečer, že nemáme člověka do Paříže. Nemůžeme Flixbusu říct, že autobus nepojede, když na Florenci čeká čtyřicet lidí. Kolikrát se stane, že to musíme odřídit sami. Samozřejmě chápu, že to není lehká práce, ale řidiči se pro ni rozhodli dobrovolně, a měli by tedy respektovat její specifika. A to nemluvím o tom, že dnešní řidič už není ochotný dělat si na cestě sám drobné opravy. Nevyměnit si ani píchlé kolo, to je pro našeho tátu něco nepředstavitelného.  

ZH: V tom mám výhodu, že práci u odtahové služby dostáváme z minuty na minutu a bereme jenom tu, na kterou máme aktuálně řidiče. My jsme ve větším klidu. 

MH: Brácha je z podstaty větší flegmatik než já. 

ZH: Já si z ničeho hlavu nedělám, mě hned tak něco nenaštve. 

MH: Ten jeho klid mu závidím. Já třeba musím mít vyřízené i všechny e-maily, nesnesu, když mi svítí nějaké nepřečtené, přitom je to hloupost. 

Nepřemýšleli jste, že byste si místo sebe najali manažera?

MH: Asi bych to nedokázal předat a jenom tak dozorovat. A to je možná chyba, že se nedokážu obklopit dobrými lidmi. Je to takový pocit nepostradatelnosti – že to nikdo jiný neudělá líp.

ZH: On to neudělá ani stejně. Každý pracuje po svém, ale to musíš přijmout. Já bych taky třeba něco udělal jinak než dispečer, ale na telefonu je on a řeší to on… Rozdíl je ale podle mě v tom, že zaměstnanec sice třeba pracuje, jak nejlíp umí, ale nenese rizika, že by byl odpovědný i za to, co se nepovede. 

Jakou máte vizi do budoucna? Chcete růst?

MH: Současná velikost je tak akorát. Mě by zajímala ještě příměstská doprava, ale když nemáte zkušenosti, je prakticky nemožné se tam dostat. Snažím se orientovat také na developerské projekty, protože kvůli výstavbě metra D nebudeme moct náš areál využívat donekonečna. Už v roce 2017 jsme koupili areál ve Vestci u Prahy, kde je i veřejná čerpací stanice, kterou dnes provozujeme. Do budoucna bych chtěl tento areál ještě trochu víc zkultivovat, staré budovy srovnat se zemí a postavit nové na pronájem, případně tady zřídit další zázemí pro autobusy. Obě firmy dohromady se tam ale nevejdeme, na to budeme muset najít ještě jiné prostory, takže už mám zase něco v hledáčku... 

Je možné, že byste úplně opustil dopravu? 

MH: To nechci, protože ji mám rád. Samozřejmě nikdy neříkej nikdy, protože doprava je jedno z nejtvrdších podnikání. Jak správně říká jeden náš mechanik, je to firma na kolečkách, do níž vstupuje hodně proměnných. 

Máte při svém vytížení také nějaký osobní život? 

ZH: Máme, dokážeme si najít čas jen pro sebe. I s dispečerským telefonem se dá fungovat volnočasově. Dřív jsem tady trávil mnohem víc času. Když jsem nastoupil, byl jsem firmou tak pohlcený, že se mi nechtělo ani s kamarády na motorku. Teď máme rodinu, takže v práci trávíme daleko méně času. Je to i věkem, člověk si musí najít čas na sebe, jinak by se z toho zbláznil.