Rozhovory

Pětatřicetiletý Radek Jašíček má zřejmě technické nadání v genech. Pochází z vesnice, kde, jak říká, byla manuální práce normální, a když si člověk nemohl něco koupit, tak si to vyrobil. „Studoval jsem na osmiletém gymnáziu a neměl jsem jasno, co budu dělat dál. Už během gymnázia jsem chodil na různé většinou technicky zaměřené brigády, docela mě to bavilo a i můj otec, vystudovaný strojař, si přál, abych šel na techniku. Nějaký můj prapradědeček byl ale právníkem na malém městě, tak jsem si vybral práva a babička si myslela, že obnovím rodinnou tradici. Až během prvního ročníku jsem zjistil, že to není úplně ono, proto jsem ten další rok šel na strojní fakultu a nakonec vystudoval školy obě. 

Ve Švýcarsku, kde jsem byl na stážích, celé jedno oddělení tvořili praktikanti učící se na mechanika, vyráběli jednodušší věci a měli nějakou odpovědnost. Řada mých kolegů, kteří jsou teď na manažerské pozici, si tím prošla. Být učněm tam není nic pejorativního jako u nás. Tam je to naopak – nejdřív jdou žáci třeba na rok na učňovskou školu, pak pracovat a teprve pak studovat. Ale to už mají představu, co chtějí dělat, protože se s tím reálně v praxi setkají. U nás člověk zjišťuje, co by ho mohlo bavit, až třeba někdy v pětadvaceti letech.“ 

Jaké bylo vaše první setkání se společností Güdel?

Po prvním ročníku Fakulty strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně jsem dostal zajímavou příležitost jít do Švýcarska do výrobního závodu firmy Güdel, kde jsem byl čtyři měsíce na letní stáži, nazvěme to spíš brigádou. Nastoupil jsem do provozu, kde se vyrábělo ozubení a ozubené hřebeny. V mém oddělení bylo dvanáct lidí, z toho jedenáct z bývalé Jugoslávie. Předák uměl trochu německy, ostatní mluvili mixem srbštiny, němčiny a bůhví čeho ještě. Přidělili mě k jednomu kolegovi, který mě vzal jako mladého pod svá křídla. 

Pracoval jsem jako operátor obráběcích strojů, pak jsem se přesunul na vrtání otvorů do ozubených hřebenů a nakonec na montáž, kde jsem montoval ozubené hřebeny do profilů, z nichž se vyrábějí pojezdové nebo portálové dráhy. Všechno – přístup, kultura – tam bylo jiné, než jsem byl zvyklý. Když jsem byl v létě na nějakých brigádách u nás, neměl jsem šanci se něco zásadního naučit, prostě jsem byl jen levná pracovní síla. Tam jsem byl samozřejmě levná pracovní síla taky, ale hodně mi to dalo, lidé se ke mně chovali hezky a ve všem mě podporovali. 

Jak vás tato zkušenost ovlivnila? 

Zásadně. Tehdy jsem paralelně studoval i práva, ale po návratu ze Švýcarska jsem se rozhodl soustředit se na techniku. Viděl jsem, jak funguje vyspělý průmysl, a to mě nadchlo. Do Švýcarska jsem se pak na letní stáže vrátil ještě dvakrát.

Byl to důvod, proč jste po škole nastoupil do brněnského Güdelu?

Ano, během studií jsem pro ně dělal pomocné technické práce, takže mi pak nabídli pozici v obchodně-technickém týmu. Na začátku jsem měl poměrně velké štěstí, protože se nám podařil jeden zajímavý projekt pro většího zákazníka. Šlo o výrobce pneumatik na Slovensku, který potřeboval automatizovat sklad ve výrobě. V té době tam operátoři vozili vozíky s velkými kartušemi s látkou pro zpevnění pneumatik, jež dohromady vážily asi jednu a půl tuny, takže manipulace s nimi byla poměrně těžká. Protože šlo o německý korporát, motivací automatizace nebyly finanční úspory, ale právě usnadnění práce lidem. Pro mě to bylo fascinující zadání a byl jsem rád, že jsme projekt úspěšně realizovali. 

Pomáhá vám ve vaší práci to, že věříte řešením, která prodáváte?

Produktům Güdel věřím, je to pro mě důležité a hodně mi to pomáhá. Mě ovlivnil pobyt ve Švýcarsku – jednak jsem zařízení reálně pomáhal vyrábět a viděl jsem, že k tomu zaměstnanci přistupují jako k řemeslu, jednak je Güdel rodinná firma, spousta lidí v ní pracuje deset dvacet třicet let, a protože sídlí v malém třicetitisícovém městě, lidé se znají nejenom z práce, ale i z té komunity. Roky 2005 až 2010 představovaly období, kdy z centrály padlo strategické rozhodnutí o rozšíření do celého světa, takže začalo vznikat hodně poboček. Spousta lidí, kteří ty pobočky tehdy zakládali, je pořád ještě na svém místě. 

Možná to souvisí i s tím, co děláme – sice prodáváme katalogové věci, ale zároveň víc než čtyřicet procent tvoří věci na míru. Fungujeme vlastně i jako vývojová inženýrská kancelář, která to, co pro zákazníka vyvine, zároveň potom i vyrobí. Musíme mít přehled o řešeních, která se už v rámci firmy dělala, a musíme znát relativně detailní specifika. Know-how celé řady lidí, kteří jsou ve firmě a jsou v ní dlouho, je těžko nahraditelné. Proto ve firmě setrvávají, protože přenést tak specifické know-how jinam není v podstatě možné, málokdo vyrábí to, co my, a na straně druhé mají dobrý pocit, že přinášejí své společnosti nějakou hodnotu navíc.

Jak probíhá vývoj řešení na míru?

Klient něco potřebuje, třeba by chtěl vyrábět přesněji či rychleji nebo nahradit lidi. My mu řekneme, jak jeho ideu co nejlépe naplnit. Velmi často řešíme třeba svařování, protože svářečů ubývá, práce přibývá, důraz se klade na zefektivňování výroby a svařují se stále komplikovanější a větší věci. Tak navrhneme například zavěsit robotické rameno na nějaký systém, který ovšem musíme nejdřív vymyslet. Stojíme v první linii při kontaktu se zákazníkem a za sebou máme velký technický background vývojářů a inženýrů v centrále, s nimiž vše konzultujeme a vymýšlíme. My jako pobočka sami nekreslíme a neposíláme finální řešení do výroby, ale vždy předáváme do centrály koncepční návrh, který pak společně doladíme. A také potom odpovídáme za to, aby realita u zákazníka ve výrobě souhlasila s tím, co jsme naplánovali. 

Jezdíte s návrhy za kolegy do Švýcarska?

Většinou je řešíme na dálku, ale jsou případy, kdy se někdo z inženýringu přijede podívat na konkrétní projekt přímo k zákazníkovi nebo my jedeme do centrály. S kolegy z centrály jsme v kontaktu v podstatě denně. V české pobočce je nás pět, pět až osm lidí je v servisním středisku v Polsku a dalších deset dvacet lidí nám pomáhá s technickou podporou ze Švýcarska. Možnost sdílení s ostatními pobočkami z Evropy je pro nás výhodnější než mít vše koncentrováno tady. Pro nás je důležité přijít do styku s co největším množstvím reálných případů, proto jezdíme do zahraničí dívat se na řešení kolegů z jiných poboček. Samozřejmě máme k dispozici spoustu výkresové dokumentace všech uskutečněných projektů; v České republice a na Slovensku jde řádově o desítky realizací ročně, Güdel jako takový jich ale dělá tisíce. Tím pádem nemusíme prošlapávat novou uličku, ale můžeme využívat to, co už řešil někdo jiný. 

Co vás na vaší práci nejvíc baví? 

Že je hodně rozmanitá. Laťka toho, co Švýcaři považují za dobře odvedenou práci, je nastavena vysoko a očekávají i od nás, že jí budeme dosahovat, aby vše dávalo smysl a mělo přidanou hodnotu. Víme, že od kolegů ze Švýcarska i z polského servisu přijde stoprocentní kvalita, a to prostupuje celou naší organizací. Není to práce pro někoho, kdo nechce podávat špičkový výkon, ale pokud to člověk dělá rád, může počítat s tímtéž od ostatních a to je moc dobrý pocit. Zároveň tady pracuji s lidmi, na které se můžu stoprocentně spolehnout. Já se do práce těším – co víc si člověk může přát?