Rozhovory

„Jsme ryze obchodní společnost. Náš dodavatel Kraiburg Strail je součástí chemicko-technologického koncernu, který vyrábí hlavně gumárenské a plastikářské směsi pro výrobu dalších produktů. Před víc než padesáti lety se jeden ze zakladatelů značky STRAIL začal zabývat otázkou, co s použitou nebo odpadovou pryží. Vymyslel způsob, jak ji zpracovat a následně použít na výrobu finálního produktu. A tak spatřily světlo světa pryžové panely pro vozovky železničních přejezdů,“ popsal vznik hlavního artiklu Tomáš Vít, syn Lubomíra Víta, zakladatele české firmy Vitesse. Přes železniční přejezdy s pryžovými panely, které jsou z devadesáti procent vyrobeny z recyklovaných pneumatik, jel už asi každý z nás. Jelikož pryž skvěle zvládá kombinaci vlivu zatížení a vibrací z železniční a silniční dopravy, jsou pryžové panely bezpečné a vysoce trvanlivé. 

S Tomášem Vítem jsme vedli rozhovor o rodinné firmě, která se úzce specializuje na segment kolejové infrastruktury, zejména železnic. „Naší rolí coby obchodní společnosti je sbírat informace a potřeby od správců infrastruktury a ostatních železničářů a konsolidovat je do objednávek pro výrobu v německém Tittmoningu. Prostřednictvím spolupracujících stavebních firem se nepřímo účastníme výběrových řízení, reagujeme na poptávky, poskytujeme nabídky zhotovitelům i investorům při přípravách jejich záměrů a hledáme optimální řešení, poskytujeme také potřebnou technickou podporu. Dalo by se říct, že řešíme vše, čeho chce být výrobce ušetřen. Od nás dostane až definitivní, jasnou, reálnou a technicky i obchodně ucelenou objednávku. Sloužíme jako takový polyfunkční přechodník mezi zákazníky a výrobcem. Nutno podotknout, že z některých tuzemských zvyklostí by byli Němci asi dost překvapení.“

Jaký vztah máte ke gumárenství?

Můj dědeček i otec byli gumaři. Já jsem to dělat nechtěl, ale stejně jsem na začátku své kariéry pracoval v gumárenském závodě. Před víc jak třiceti lety tátu napadlo, že pryžové železniční přejezdy mají budoucnost, a začali jsme podnikat jako rodinná firma. Takto fungujeme dodnes. Bratrova bývalá přítelkyně řídí veškerou expedici, já se starám o operativu, strategii a rozvoj, bratr o legislativní záležitosti a finance a společně s jedním dalším kolegou zajišťuje veškeré obchodní aktivity. K tomu máme jednoho důležitého odborného pomocníka, takže celou společnost obhospodařuje pět lidí. Byznys jsem rozjížděl já s tátou. Na začátku jsme neměli dost zakázek, trh byl v té době investičně velmi omezený. Mluvím několika jazyky, čehož bylo třeba využít, proto jsem odešel pracovat do korporátu a pětadvacet let vlastně ve firmě nebyl. Pomáhal jsem na dálku, hlavně co se týkalo komunikace s dodavatelem produktů STRAIL, vyjednávání obchodních podmínek, koordinace a upřesňování složitých obchodních případů a řešení mimořádných situací.  K tátovi se později, když se díky modernizacím železničních koridorů trh rozběhl, přidal můj bratr. Táta odešel v roce 2015 a bratr ve firmě zůstal sám. Já jsem ještě nějaký čas pracoval v korporaci a po čase jsme se s bratrem domluvili, že se vrátím zpátky. Jsem za to moc rád, protože nám to funguje a dál se rozvíjíme. 

Říkal jste, že jste byl dlouho mimo rodinný byznys. Proč jste se vrátil?

V roce 2017 jsem po 15 letech skončil v certifikačním gigantu TÜV SUD, měl jsem nabídky jít jinam, ale po tolika letech v korporátech a hlavně s ohledem na to, jak dnes fungují, jsem si již nedovedl představit, že bych mohl ve stejném stylu pokračovat. Podmínky a atmosféra, které se tam dnes nastavují, už nejsou nic pro mě. Tak jsem si řekl, že posledních dvanáct patnáct let do důchodu by nebylo špatné strávit v rodinné firmě. Museli jsme si s bratrem samozřejmě domluvit a nastavit určitý systém fungování, ale podařilo se to. Máme to dobře rozděleno a vzájemně se doplňujeme. Naše podnikání jsme rozšířili na další tři obory. Koupili jsme podíly ve společnosti Zlaté stránky, která se dnes jmenuje Mediatel a je to agentura zaměřená na on-line marketing. Máme kosmetické studio v Praze, kde pracuje pět lidí včetně mé přítelkyně, a ještě máme v Hradci Králové psí hotel. Já sám pak ještě občas dělám školení komunikace a koučink pro střední a malé firmy. 

Těžištěm našeho podnikání jsou ale stále produkty pro železnici STRAIL. Mateřská firma v Německu vyvinula během posledních patnácti let polymerové pražce STRAILway, jež jsou tvořeny z 97 procent z recyklátu. Jejich schválení a nasazení do provozu považuji, s ohledem na extrémní požadavky při stavbě a provozování drah, za obrovský technický úspěch. Dodnes jsou na desítkách tisíc výhybek v České republice dřevěné pražce, protože mají tu výhodu, že si je usadíte pod výhybku, navrtáte na místě díry a kolejnice vrtulemi upevníte. Když ale chcete prodloužit životnost výhybky a přidělat ji na betonové pražce, protože železo vydrží mnohonásobně déle jak dnešní dřevo, musíte ji vlastně celou vyprojektovat a vyrobit nové betonové pražce z nových surovin. Zkrátka pokud potřebujete opravit, repasovat nebo předělat nějakou již fungující kolejovou konstrukci, buď znovu použijete dřevěné pražce, anebo sáhnete po alternativě. 

Tou nejvhodnější alternativou jsou právě naše polymerové pražce. Vidím, jak vyspělé železniční správy v Evropě, ale i jinde ve světě masivně opouštějí dřevěné pražce. Dnešní impregnace dřeva je limitována ekologickými aspekty, přirozených zdrojů kvalitního tvrdého dřeva v Evropě extrémně ubylo a jsou mnohdy nahrazovány zaoceánskými importy. Takže zatímco dřív vydržely dřevěné pražce třicet let, dnes to bývá sotva deset. Na stávající ocelové mosty, kde jsou dřevěné mostnice dosud jediným řešením, je už de facto nemůžete dávat vůbec. Pokud se tam zabudují, nedokážou odolávat povětrnostním podmínkám a provozu tak jako v minulosti. Měnící se klima, nárůst technických požadavků na stavbu dráhy a celkově udržitelný ekonomický rozvoj kolejové dopravy mě vedou ke stejné úvaze jako tátu před třiceti roky – nový materiál, tedy recyklované plasty v polymerových pražcích, otevírají naší firmě nové možnosti. 

Zní to hezky, ale není recyklace výrobně dražší? 

Je to příšerně drahé. Když jsme s tátou přivezli na počátku devadesátých let minulého století první pryžové přejezdy, všichni si tady mysleli, že jsme se zbláznili. Oni v té době udělali celý přejezd za třicet tisíc a pryžový stál přes sto tisíc. Tehdy se do přejezdů používaly také dřevěné pražce a zasypávaly se štěrkem nebo živicí. Ale náš táta byl houževnatý obchodník a dnes je u nás přes tři tisíce pryžových přejezdů, na Slovensku jich je patnáct set. Totéž čekám, že nastane s polymerovými pražci, protože jejich příspěvek k ekologii s prodloužením životnosti již zabudovaných výhybek, kolejových křižovatek nebo ocelových mostů je nezpochybnitelný. 

Odolnost, variabilita a opakovatelnost použití se v celkovém padesátiletém životním cyklu polymerových pražců určitě vyplatí víc, než si dnes myslíme. Problém je v tom, že ve výběrových řízeních nikomu na životním cyklu moc nezáleží, protože každý řeší jenom pořizovací cenu. Ekologické a ekonomické rozhraní u nás nikoho netrápí, i když o tom všichni mluví. Jenomže ekologie rovná se velká investice a investice rovná se ekonomika životního cyklu. V Čechách to chodí tak, že výběrové řízení vyhraje velká, často nadnárodní firma, která ve své strategii ještě ekologickou linku jednoznačně má. Jenomže pak velkou zakázku rozdělí na menší zakázky subdodavatelům a ty se dál rozprodávají na ještě menší zakázky. Jestli je v prvotní zakázce třicet procent ekologických myšlenek, v té poslední už je kritériem jenom cena. Dokud nebude ekologická linka prolínat celým systémem až dolů, nikdy se to nezmění. 

Jak to mají třeba v Německu? 

Němci pochopili, že se vše láme při výběrovém řízení. Nastavili systém tak, že když si zadavatel vybere ekologické řešení v zakázce, musí ho dodržet a zaplatit. Musí být také schopný zpětně doložit, že to tak bylo skutečně realizováno. 

Co ještě má Kraiburg Strail v portfoliu zajímavého? 

Například má program stájových podložek z pryžového recyklátu, které jsou v Německu povinné, nebo pryžové dlaždice na hřiště, protihlukové stěny atd. Možností, kam dostat recyklovanou pryž, je spousta, třeba i jako ochranu proti hluku a vibracím z tramvajových kolejí, která se instaluje ještě před tím, než se kolem kolejí naveze hlína a zatravní se. Takových realizací jsou ve světě stovky kilometrů kolejí. Pryž jako materiál má tu výhodu, že v některých případech jako elastomer uhne a utlumí, hodně unese, vlivem počasí nedegraduje a má dlouhou životnost. Máme pryžové přejezdy, které se realizovaly před sedmadvaceti lety, a dosud fungují. 

Táta byl svědomitý archivář, takže máme velké skříně, v nichž jsou uloženy pečlivě zdokumentované všechny obchodní případy. Často nám zájemci volají, jestli nemáme plány od nějakého starého přejezdu, který chtějí opravovat. Řadu věcí na pryžových přejezdech je možné i po letech vyměnit nebo jen doplnit. 

Jakou máte u svého dodavatele pozici?

Jako obchodní partneři máme relativně vysokou pozici, což je dáno vývojem české železniční sítě, který je historicky spojen s vysokou industrializací Čech, Moravy a Slezska na přelomu 18. a 19. století. Je na ní hodně přejezdů, a tím pádem i příležitostí pro nás. Máme skvělý produkt, ale kdybychom to nedělali tak, jak to děláme, na úspěch by to nestačilo. 

Jak jako rodinná firma fungujete?

Pracovat s rodinou vždycky znamená, že musíte fungovat trochu jinak než jako manažer v korporátu. Když táta dosáhl důchodového věku, měli Němci starost, kdo po něm firmu převezme. Logicky tehdy chtěli mít nějakou jistotu, že po jeho odchodu do důchodu bude firma pokračovat stejně jako pod jeho vedením. V té době jsem ještě působil v korporacích, ale pořád jsem zajišťoval propojení s Němci a oni po mně chtěli nějaký plán do budoucna. Restrukturalizace byla moje parketa, takže jsem věděl, co je třeba udělat. Ale táta o tom nechtěl tehdy ani slyšet. Krůček po krůčku se tedy realizovaly změny ve firmě tak, abychom si udrželi dobré vztahy s otcem a bratrem. Podařilo se a táta mi za to dodatečně poděkoval. Generační výměna je ožehavé téma a do budoucna to bude pro mnoho rodinných firem znamenat velkou výzvu.