Rozhovory

V čele firmy stojí už patnáct let Michal Křivohlávek. Čtenáři se s podnikem Morelli setkali na stránkách našeho časopisu už loni, kdy jsme ho představili jako výrobce elektroniky pro chytré domácnosti, zemědělství nebo pro vzduchotechniku. Nově se firma pustila do kybernetické bezpečnosti, což bylo logické vyústění pětileté spolupráce se společností CZ.Nic, která vyvíjí různé zabezpečovací softwary do celého světa. „V polovině loňského roku jsme získali od společnosti CZ.Nic projekt na výrobu silně zabezpečených routerů a na základě toho jsme dali dohromady novou linku. Jde o výrobek, který se vyvíjí v Čechách, a my zajišťujeme vše od výroby až po odeslání zákazníkům. Dělali jsme pro ně routery i dřív, ale byly to spíše speciální zakázky pro nemocnice a podobně. V poslední době začínají zabezpečené routery pro své koncové zákazníky požadovat i velcí operátoři, takže ta výroba skokově narostla,“ vysvětlil hned na úvod Michal Křivohlávek. 

O jakém objemu výroby se bavíme? 

Jde o desetitisíce routerů ročně. Kvůli kybernetické bezpečnosti se o naše produkty hodně zajímají státní instituce, mobilní operátoři, armáda, energetické společnosti, nemocnice, radiokomunikace a podobné instituce, kde je kybernetická bezpečnost na prvním místě. 

Vy tedy kyberbezpečnost svým výrobkem zaručujete?

Tu deklaruje CZ.Nic, na nás je výroba, oživení a distribuce zákazníkovi. Zákazník má možnost si finální produkt kastomizovat, může si do něj nechat nahrát vlastní software a podobně. Výroba se hodně zminiaturizovala, předchozí zařízení se skládala třeba z pěti set součástek, ta současná už ze dvou tisíc. I kvůli tomu jsme museli instalovat nové stroje. Výhledově jde o velice zajímavou zakázku, spolupracujeme už několik let a vzhledem k tomu, co se teď děje ve světě, začíná být poptávka stále větší.

To ale není váš hlavní výrobní program.

My se snažíme dělat i průmyslové věci a různé aplikace. Hodně se angažujeme ve vzduchotechnice, pro niž vyrábíme různé komponenty. Úzce spolupracujeme s dceřinou společností 2VV, kde se nám otevírají široké obzory. Oni mají vlastní vývoj, ale nemají výrobu, takže jsme hodně provázaní. 

Co přesně do vzduchotechniky dodáváte? 

Především řídicí jednotky pro rekuperace, vzduchové clony, řízené větrání. Zpětné využití odpadního tepla třeba v Americe nikdo nikdy neřešil, ale jak se zvyšují ceny energií, začínají být úspory potřeba. Díky hliníkovým výměníkům je možné využít až pětadevadesát procent odpadního tepla. Dodáváme také třeba čidla kvality vzduchu – ta měří CO₂ a sledují, jak je vzduch vydýchaný, a na základě toho regulují větrání nebo vyrábíme čidla rozpoznávající zanesenost filtrů. Když se budovy hromadně zateplily polystyrenem a vyměnila se okna, interiéry začaly najednou plesnivět a bylo nutné, aby vzduchotechnika filtrovala a čistila vzduch uvnitř. V Evropě se v tomto ohledu hodně řeší školy, nemocnice a podobně. 

Jaký význam má prototypová výroba pro vývoj nových produktů vašich zákazníků? 

Dnes už nezískáme žádnou sériovou výrobu, dokud neuděláme prototyp. Jednak si díky němu ověříme, jak je produkt vyrobitelný, jednak klientovi dokážeme, že to umíme. Ještě deset let zpátky si vývojář dokázal prototyp nějak sestavit ručně na stole, protože součástky byly dostatečně velké. Dnes už je kvůli miniaturizaci nutné vyrábět prototyp na strojích, proto musíme investovat do dalšího strojního vybavení, aby nám to neubíralo kapacitu pro sériovou výrobu. Prototypy se zabýváme neustále, není to tak, že v lednu si jeden připravíme a pak třeba tři roky jedeme sériovou výrobu. Není týden, abychom nevyráběli nějaký prototyp. Je tu ale ještě další důvod, proč se tolik prototypuje, a to jsou globální výpadky dodavatelských řetězců. My něco vyvineme, funguje to, a než dokončíme celý proces až k certifikaci, najednou zjistíme, že vypadly dodávky nějaké komponenty, a musíme začít znovu od začátku. Posledních pět let k tomu dochází poměrně často. 

To jsou zahraniční dodavatelé? 

Ano, převážně zahraniční a jde hlavně o elektronické komponenty. Hodně se to týká aktivních součástek, různých procesorů, pamětí a podobně. Vývoj jde neskutečně dopředu a tempo udávají velcí výrobci – když si usmyslí, že už se něčím nechtějí zabývat, prostě skončí výrobu. My pak musíme hledat náhradu a znovu vyrobit prototyp s touhle náhradou. Problém je, že se výroba globalizovala a soustředila se u několika málo výrobců – osmdesát procent jich je z Tchaj-wanu, Jižní Koreje, něco se vyrábí v Texasu a jednotky procent v Evropě a to je všechno. Teď je moderní umělá inteligence a na světě jsou jenom tři hlavní výrobci pamětí. A když si Samsung a ostatní řeknou, že budou vyrábět paměti jen pro AI, najednou nejsou na trhu paměti do routerů, dodací doba je třeba rok a ceny stouply skoro desetkrát.

Jak řešíte globální výpadky vy?

Musíme celý produkt redesignovat a znovu prototypovat. Posledních pět let je z hlediska dění na globálním trhu prostě příšerných. Nejhorší je, že devadesát procent součástek se vyrábí v Číně, protože tam je devadesát procent elektrotechnického průmyslu. My řešíme paměť například za jedenáct dolarů, potřebujeme jich čtyřicet tisíc na jednu sérii, nakoupíme je a za dva měsíce najednou stojí třeba dolar. Takže z cenového hlediska najednou vyrábíme absolutně nekonkurenceschopné zboží. 

Výroba čipů se plánuje i u nás.

To se plánuje, ale v mém životě se to tu nepostaví. Ředitel tchajwanské firmy TSMC dokonce říkal, že na rozjetí výroby čipů budeme potřebovat 800 miliard až 1,2 bilionu dolarů. Kdo na to v zadlužené Evropě bude mít? A i kdybychom nakrásně ty peníze zainvestovali, nenajdeme dost lidí, kteří by chtěli pracovat. Nemáme už ani zdatné odborníky s odpovídajícími znalostmi, jako měli třeba v Rožnově před revolucí. Bylo by potřeba zase celou generaci dobudovat, protože tady se pětatřicet let od revoluce jen destruuje a ty obory umřely. Podívejte, jak i ten Rožnov pomalu a jistě utichá. A to se jednalo o investici „jen“ dvou miliard dolarů. Naše školství produkuje každý rok tisíc herců, pět set zpěváků, v Praze máme víc divadel než v Paříži a proti tomu stojí možná deset nových jaderných fyziků. To se týká i energetiky, v Temelíně a Dukovanech potřebujeme tisíce odborníků, ale už to nemá ani kdo vyučovat. Vezměte si, že tyto elektrárny jsme si byli schopní celé vyprojektovat a postavit. A dnes budeme obrazně rádi, že nás tam Korejci nechají zalít základy. Myslím si, že to tak dopadne. Kdo tady dělá něco pro Hyundai nebo Kiu? Vše se sem doveze v kontejnerech a tady se to jen smontuje. To evropské automobilky tu alespoň něco vyrábějí a vymýšlejí.

Jak se díváte na trend přesunu výroby elektroniky do Evropy?

Osobně si nemyslím, že takový trend existuje, protože Evropa přestala být pupkem světa. I ty globální skupiny, které mají dceřiné firmy po celém světě, je spíše zavírají než přesouvají, protože nemají odbyt. Asiati si všechno vyrábějí sami. Evropským problémem je legislativa na všechno a kvůli tomu jsme velmi drazí. Mohli jsme to vidět u léků – to bylo řečí, jak se výroba léků přesune z Indie zpět do Evropy. A jak to dopadlo? Nijak. Nebo si vezměte automotive. To je jeden z posledních pilířů globálního průmyslu, kterému zůstala výroba v Evropě, ale kolik evropských aut se dnes prodá v Číně? Cokoli se sem přesune, bude se vyrábět za nekonkurenceschopnou cenu. Evropa se musí začít starat sama o sebe a být samostatnější. A byť se v rámci Evropy tváříme jako společenství, jednotlivé státy si házejí klacky pod nohy. Chcete dodávat do Francie, ale nemůžete, protože nemáte jejich certifikaci. Uděláte si celoevropskou certifikaci, ale stejně vám přijde protokol, že vaše výrobky nevyhovují jejich trhu. 

Jakou roli u vás hraje automatizace a digitalizace?

Na začátku je dobré si říct, jaké jsou požadavky zákazníka, jestli to vůbec bude mít význam. Ještě před sedmi lety, kdy nás bylo méně, jsme pracovali papírovou metodou a ve finále jsme byli flexibilnější. Pak jsme zavedli systém ERP a zjistili jsme, že jsme se stali jeho obětí. Když děláme statisícové série dvou tří produktů, je ten systém dobrý, ale když pak chceme něco upravit nebo zkrátit, jen přemýšlíme, jak ho obejít. 

Automatizace výroby je zase o vstupních nákladech. A ty jsou hodně vysoké. Takže při malých sériích se to nevyplácí, protože byste vyrobili něco, na co nebude zákazník, protože to bude drahé. A je to vidět třeba na statistice nainstalovaných robotů v Evropě, jak to oproti Asii klesá. Myslím si, že se instaluje tak desetina robotů oproti třeba roku 2020. Takže v tuto chvíli se Evropa rozhodně neautomatizuje. Nemá na to produkty, jejichž výrobu by automatizovala.

Chtějí vaši klienti ke každému produktu „rodné listy“?

Chtějí, ale neděláme je automaticky ke všemu. Zákazníci, kteří traceabilitu požadují, ji mají, ale musejí ji nějak zaplatit. Začaly ji vyžadovat i menší firmy, protože kvůli výpadkům dodávek se objevil problém falešných součástek s neověřitelným původem nebo stářím. V elektrotechnice byste měli součástky upotřebit do jednoho až dvou let, protože oxidují a vážou na sebe vlhkost. Když ale na trhu nejsou, najednou se objeví třeba deset let staré ležáky. Mohou fungovat, ale nemusejí být spolehlivé. Vy je ovšem koupíte, protože potřebujete zachránit situaci ve výrobě. 

Zavádíte do provozu umělou inteligenci? 

Teď jsme investovali do využití AI v optické kontrole. To je onlinová inspekce, v jejímž rámci se opticky kontroluje výrobek, jak vypadá a jestli tam je všechno, co tam má být. AI chceme využít i v oblasti programování, které by mělo být rychlejší, a mohl by ho dělat i méně kvalifikovaný člověk. 

Když kupujete nové technologie, využíváte dotace, úvěry nebo kupujete ze svého? 

Snažíme se ze svého. V minulosti jsme přemýšleli i o dotacích, ale nakonec mě to vždycky odradilo. Problém je, že dotace zprostředkovávají soukromé firmy, které na tom mají marži, a ve finále ji mají jistou, ale vy nevíte, jestli dotaci dostanete nebo kolik to bude. V roce 2000 dostávaly dotace firmy z oblastí s vysokou nezaměstnaností, z Mostecka nebo Ostravska, na pořízení výrobní linky tak získaly třeba sto procent. U nás byla nezaměstnanost čtyři procenta a na dotaci jsme nárok neměli. Na trhu nás to poškozovalo a nezaměstnanost stejně neklesla, jenom se tím pokazilo konkurenční prostředí. Stát má dávat peníze především do infrastruktury, abychom měli silnice, dálnice, železnice, energie a podobně, a pak by měl investovat do základní vědy a výzkumu.  

Co vás v podnikání brzdí nejvíc?

Nás brzdí lidé. Když už máme práci, je problém sehnat kvalitní lidi, kteří mají tah na branku a které práce baví, nemluvě o nějaké vlastní vizi. Ve firmě se snažíme šetřit na vstupech, co se dá, takže automatizujeme a nahrazujeme člověka strojem. Koupili jsme novou linku, sehnali zakázky a další měsíce jsme bojovali, kdo je bude dělat. Rozjezd nové linky nejde zajistit se stávajícími zaměstnanci, museli jsme další pracovní síly doplnit, což na malém městě není úplně jednoduché. Lanškroun má sice tradici Tesly, ale ta už pomalu vyhasíná a školství je, jaké je. Tím myslím, že školství se moc nezajímá o to, co ve firmách v okolí probíhá a jaké máme požadavky na lidi. Školství má svou stále stejnou linii. Já jsem ze školy třicet let, ale pořád tam učí to stejné ti stejní lidé, přitom ten obor je úplně jinde. A školy jsou vlastně rády, že tam vůbec nějaký žák je, natož aby řešily, jak je kvalitní. Před dvěma lety jsem měl sraz se spolužáky a ve škole jsem našel i svůj stůl i vrtačku. Akorát ji z tmavě zelené přetřeli na světlou. Prostě skanzen.

Dřív chodili studenti na praxe přímo do výroby…

K nám chodí, ale stát nám klade byrokratické překážky. To platí i pro brigádníky. Chcete posilu na dva měsíce, jenže nesmí nastoupit, dokud nemá prohlídku od lékaře. A lékař objedná nejdřív za tři měsíce. Od brigádníků jsme prakticky ustoupili, protože se jim nelíbilo, když jsme po nich chtěli, aby pracovali. Dokonce si jednou za námi přišli stěžovat rodiče, že jejich dcera nedostala prémie. No, dcera čtyři hodiny z pracovní doby sledovala na mobilu film. A maminka nás začala přesvědčovat, že dítě se za peníze vlastně přišlo podívat, jak práce vypadá. Dnes bereme na brigády jen potomky od našich zaměstnanců, abychom si to v případě nějakého problému mohli vyříkat přímo s nimi. Zkrátka je blahobyt, děti dostanou všechno od rodičů a nejsou vděční za možnost něco si vydělat. 

Dá se v tomto prostředí plánovat nějaká dlouhodobá strategie?

V současné situaci nepřichází nějaké dlouhodobé plánování v úvahu. Naše strategie je udržení vývoje a výroby, abychom nemuseli nic outsourcovat. Ale jedna věc je vyrobit, druhá věc je prodat a třetí věc je něco vydělat. Bez zisku ztrácí výroba smysl. Snažíme se mířit za oceán, Amerika je obrovský trh, ale taky složitý – hlavně politicky, protože mají lídra, u něhož nevíte, jaký udělá další krok. Dnes je to tak a zítra zase úplně opačně.