Rozhovory

Společnost vedou Radek a Dagmar Zajícovi – Radek má na starosti výrobu, jeho manželka Dagmar hlídá finance, oba se pak starají o své zaměstnance, kteří jsou hlavní devízou firmy. Ve výrobních provozech firmy v Huslenkách, Halenkově a Novém Hrozenkově pracují převážně místní. Po celou dobu své existence investuje Zamet do nových výrobních prostor i technického vybavení. V plánu má investici do moderní lakovny, která bude svou technologií patřit mezi top provozy nejen v celém Česku, ale minimálně v Evropě a zároveň rozšíří působnost firmy do další vesnice. Lakovna bude zaměřená na kataforézní lakování, jež s ohledem na životní prostřední požaduje stále víc odběratelů. 

Manželé Zajícovi říkají, že výstavbu plánovali zahájit už v roce 2020, ale kvůli odporu místního úřadu a některých nezorientovaných občanů jim to bylo znemožněno a stále bojují s mnohými omezeními ze strany obce. Je celkem smutné, že vlastní prospěch je pro některé instituce důležitější než chod ryze české soukromé firmy, která už bohužel jako jedna z posledních v tomto údolí nabízí místním obyvatelům odbornou práci. O tom, jak zajímavé zakázky jim kvůli tomu utíkají, už nechtějí ani mluvit. 

Zamet se výrobně soustředí především na segment zemních strojů, který je úzce navázán na nadnárodní klienty po celém světě, proto musí odevzdávat perfektní výsledky. A to je možné pouze za předpokladu, že má ve svém pracovním týmu ty nejlepší odborníky. To je fakt, který zní jako z nějaké manažerské příručky, ve skutečnosti ale jde o dlouhodobé vytváření vztahu zaměstnavatel–zaměstnanec v lokalitě, kde již nejsou téměř žádné pracovní příležitosti a lidé musejí za prací dojíždět. „Ti lidé tady mají buď společné rodiny, nebo plot, nic mezi tím,“ říká Radek Zajíc. Rozproudí se tak velice zajímavý rozhovor, který ukazuje svět průmyslové výroby trochu v jiném světle.

Dagmar Zajícová (DZ): Valná většina našich zaměstnanců je z této oblasti, takže se všichni znají. Někdy je to pro firmu dobře, někdy ne. Občas narážíme na problém vedení. Když máte něco nařizovat kamarádovi, se kterým sedáváte večer v hospodě, není to úplně jednoduché. Na druhou stranu to má svá pozitiva, lidé se vzájemně podporují a dokážou si pomoct.

Radek Zajíc (RZ): Je to především problém středního managementu – těžko se něco vysvětluje nebo nařizuje strýci nebo tátovi. Zároveň si uvědomujeme, že vedení už musejí přebírat mladí, my „staříci“ už můžeme jenom radit. Problém ale často vzniká, když ten mladý má být nadřízeným rodinným příslušníkům, sousedům nebo starším ročníkům.

DZ: Valaši jsou docela tvrdí a zásadoví lidé, takže mnohdy ty mladé stavíme do poměrně složité situace, se kterou se musejí poprat. V nedávné době jsme například do pozice výrobního ředitele jmenovali mladého zaměstnance z Ukrajiny, který si ve firmě prošel celou řadou výrobních procesů. A to byl ze začátku docela problém.

RZ: Jde o velice šikovného člověka, vzdělaného. Začínal jako brusič a postupoval od nejnižší profese přes parťáka, mistra, vedoucího střediska až po výrobního ředitele. Je to jeden z mála lidí, kterého valná většina přes počáteční odmítání uznává, protože ví, o čem mluví a nemá žádné vazby. Je vyhlášený tím, že ho zajímá jenom práce, které obětuje většinu svého času, chová se k lidem spravedlivě a za vším chce vidět jen odvedenou práci a splněné dodací termíny pro naše odběratele, což je pro firmu to nejdůležitější.

Je rozdíl mezi prací na venkově a ve městě? 

RZ: Když má někdo výrobu třeba v Brně, nehrozí, že by došlo k situaci, že táta řekne: „Jde se orat“ a pak jde vše stranou. To ve městě není, ale také tam není ta sounáležitost, která je u nás. Ta je fantastická – lidé drží spolu, pomůžou si, vysvětlí, nelezou za kariérou po něčích zádech. 

DZ: My si na nich hodně ceníme jejich šikovnosti a za ta léta jsou mezi nimi opravdu zkušení pracovníci, které bude v budoucnu velmi těžké nahradit.

RZ: V malých obcích naštěstí pomaleji vymírá taková ta přirozená zručnost. Kdyby si měl dnes nějaký městský mladík vyměnit kolo u auta, tak si na tom vyláme zuby.

Jak se ve vaší lokalitě tvoří firemní kultura?

DZ: Ve městě u velkých firem jsou nastaveny procesy, které lidé musejí přesně dodržovat a musejí šlapat jako hodinky. U nás to máme úplně jinak, protože nám hodně záleží na tom, aby se lidem v práci líbilo a byli spokojení. Není nic horšího, než když člověk chodí do práce s obavami. Jsme rádi, když u nás vládne spíš pohoda, a když má někdo nějaký problém, může za námi přijít.

RZ: My ale samozřejmě máme také svá pravidla.

DZ: Když jsme na začátku pracovali jenom v malém kolektivu, bylo to hodně volné. Dnes sice pořád zachováváme kamarádské prostředí, ale už jsme museli nastavit určité mantinely, aby lidé věděli co a jak. Celkově je u nás v údolí spolupráce s lidmi úplně jiná a i jejich nátura je jiná než kdekoli jinde. Proto jsme velmi specifičtí a pro zaměstnance je svým způsobem výhoda, že se nemusejí řídit až tak striktně nastavenými pravidly. Naše pracovní prostředí je vůči zaměstnancům vstřícnější. 

Jak odborně zdatní jsou mladí lidé po škole?

RZ: Pokud nejsou odborně zdatní, nemají u nás šanci obstát, lidé je nebudou respektovat. Dnes se přihlásí dvanáct uchazečů o práci, ale jenom dva vědí, o čem je řeč. Proto jsme rádi za naše zaměstnance, hodně na nich stavíme a díky nim dobře spolupracujeme i s našimi zákazníky, protože jsme jednou z mála společností, která dokáže velmi rychle vyhodnotit rizika výroby a správně ji nastavit.

DZ: Ono je to dáno i současnými technickými možnostmi, na které mladí lidé spoléhají, a již vlastně s ničím jiným nepracují. Je pro ně pak velmi těžké posoudit realizovatelnost výsledků jejich práce přímo ve výrobě. Na počítači za pomoci programu vytvoří výkres produktu, který potom v reálu nejde podle zadaných tolerancí vyrobit. Pak přijdou na řadu ti nejzkušenější, v nich máme jistotu, že výroba pojede správně. Sama nevím, co bude, až někteří z nich odejdou.

RZ: Pro nás je to velký problém. Firmu máme třicet let, původní pracovníci jsou už v důchodovém věku, a když někdo do důchodu opravdu odejde, nemáme za něj náhradu. Sice se říká, že každý je nahraditelný, ale u nás to není až tak docela pravda. Znám několik příkladů, kdy se musela vystěhovat řada starších strojů, byť byly stále ještě pro některý druh výroby velmi efektivní, ale bohužel už nebyl nikdo, kdo by byl schopný je obsluhovat a servisovat. 

Je u vás nějaká možnost zapojit roboty nebo automatizaci? 

RZ: Máme několik svařovacích robotů. Kde to jde, už při nákupu nových strojů plánujeme možnosti pro naši konkrétní výrobu. Nejsme ale automotive, kde se vyrábějí série milionů kusů, a je tedy možné celý proces plně automatizovat. Na druhé straně tím, že naše výroba není pásová a není sešněrovaná automatizací, poskytuje velký prostor pro kreativitu. Je to zajímavá a různorodá práce, kterou vytvářejí právě lidé. My nepotřebujeme ruce bez hlavy, potřebujeme odborníky. Z toho pak vyplývá, že naši lidé nejsou snadno nahraditelní ani roboty, ani automatizací. 

DZ: Dnes je ale problém vůbec někoho sehnat. Snažíme se nabírat mladé už z učilišť a středních škol. Když je to někdo, kdo tady má rodinu, ještě se to daří, ale spousta mladých lidí chce jít do světa, do města a ty tady neudržíme. 

RZ: Stačí se podívat na statistiky – obce vymírají a do celé naší oblasti už jezdí hlavně chalupáři. Je tu ještě jeden problém, který se vynořil teď po covidu, a to, že se změnil celý životní styl mladých lidí. Když k nám přijde mladý člověk po škole, tančíme kolem něho, staráme se o něj, dáme ho na zajímavou práci. První měsíc je všechno perfektní, druhý měsíc už se mu nepodaří přijít v pondělí, potom nepřijde ve středu a za tři měsíce už není v práci týden… Mladým chybí ten základní návyk chodit do práce každý všední den, protože je to zřejmě nikdo nenaučil. 

DZ: Dnes chtějí být mladí hlavně v kanceláři u počítačů. Za covidu zjistili, že jde spoustu věcí dělat on-line, a myslí si, že to tak lze i ve výrobě. Home office se stal populárním a řada firem v tom pokračuje dodnes. U nás je to problém, ve výrobě prostě musíte být každý den. 

RZ: My nejsme příznivci home officu ani u kancelářské práce, protože si myslíme, že osobní kontakt s ostatními lidmi, a hlavně se samotnou výrobou je nesmírně důležitý. 

Znamená vaše firma stabilitu na trhu práce v regionu? 

RZ: Myslím si, že ano. Mladý člověk z naší oblasti velice brzy zjistí, že dojíždění do práce je značně nekomfortní jak z časového, tak z finančního hlediska. Pokud od nás mladí odcházejí, tak proto, že tu nemají vyžití, jaké očekávají. Chtějí se bavit, jít do restaurace, za kulturou. Nic takového tu už dnes není. Tady přežívá jedna hospoda a v podstatě všechno je přizpůsobeno pro turisty, to znamená i cenami, takže místní do takových zařízení stejně nepřijde. 

DZ: Na druhé straně jsou tu nižší náklady na živobytí, do práce můžete jezdit na kole…

RZ: To je fakt, my pořád rozšiřujeme parkoviště a zastřešení pro kola. Dřív přijeli do práce na kole tři lidé, dnes jich je třicet. 

Jak často dostáváte zpětnou vazbu od zaměstnanců? 

DZ: Máme kolegyni, která v určitých časových intervalech zpětnou vazbu od zaměstnanců získává, a ta je pro nás velmi důležitá. Nejedná se jenom o průzkum spokojenosti zaměstnanců jako takových, ale o průzkum napříč celou firmou, co zlepšit ve výrobě, co udělat pro to, aby se lidem lépe pracovalo. Nápadů se dosud sice sešlo hodně, ale všechny se týkaly spíše vylepšení prostředí pro zaměstnance, zatím se neobjevilo nic, co by zefektivnilo výrobní procesy ve firmě. Moc bychom si přáli, aby v tomto ohledu zaměstnanci víc spolupracovali, protože kdo jiný než právě oni může přijít na nějakou vychytávku, která firmě pomůže.

Pořád hledáte nové lidi nebo máte stav naplněný? 

DZ: Víte co, my jsme za celou dobu v podstatě nikoho nepropustili, pokud nechtěl odejít sám. I když nám docela významně poklesl obrat, lidi jsme pořád drželi, protože by bylo těžké je znovu získat. 

RZ: Naše výroba stojí na lidech a my je nepustíme. Když klesne obrat velké firmě, jako první úsporu nákladů propustí lidi. To my neděláme.

DZ: Struktura našich zákazníků se proměnila, protože se snažíme podchytit nové odběratele z jiných oborů strojírenské výroby. Než ale nový zákazník zahájí spolupráci, je to zdlouhavý a složitý proces. Doufám, že letos už to bude lepší, protože poslední dva roky jsme spíše vzorkovali než vyráběli, což s sebou přináší jednak snížení obratu, jednak zvýšení nákladů. V současné době máme stav naplněný a v případě potřeby se nám zatím pořád daří získávat mladé lidi. Museli jsme hodně zacílit na Instagram a sociální sítě, aby se o nás víc vědělo. Tedy lidé samozřejmě vědí, že tu jsme, ale už nemají tušení, čím se zabýváme nebo jaké máme strojní vybavení a jak zajímavá a atraktivní je naše výroba. 

RZ: Přestože je práce s lidmi stále náročnější, za mě je to pořád nádherná práce. Samozřejmě i my starší se musíme přeškolovat na moderní způsoby komunikace. Dřív mezi námi padala i ostrá slova, ale nikdo se neurazil ani si to nebral osobně, protože věděl, že to není míněno ve zlém. To už dnes u těch mladých není možné. 

DZ: Musíme se mladým víc přizpůsobovat, což je dáno jejich názory a pohledem na svět, který je úplně jiný, než jsme měli my. Faktem ale je, že to, co vidí jinak, je velmi často ku prospěchu věci. Proto jim dáváme prostor, aby se mohli prosadit.

RZ: Už to není jako dřív, že mladý musel ve firmě vydržet určitou dobu, aby se někam posunul. Dnes je to opačně, my je doslova musíme do dobrých pozic nacpat. U nás neexistují žádné tabulky finančního odměňování nebo služebního postupu, když je člověk šikovný, jde na dobrou a dobře ohodnocenou pozici rovnou.  

DZ: A do toho vymyslí stát jakési transparentní odměňování. Z mé strany je to nešťastné řešení, protože je demotivující. U nás jsme vždycky odměňovali podle schopností, teď nás stát tlačí zase zpátky k systému, kdy budeme muset mít lidi zaškatulkované do nějakých skupin podle odpracovaných roků a podobně.

RZ: Všechny starší – někteří i přesluhují – práce s mladými lidmi baví. Baví je s nimi řešit problémy a vytvářejí se mezi nimi generační mosty. Často slyším, jak se mladí ptají: „Co budeš dělat, až ti Petr odejde do důchodu?“ Taky jsem jednomu pracovníku zabránil do důchodu odejít, byl ve firmě od začátku a najednou se rozhodl, že skončí. Nakonec po kamarádském hovoru souhlasil, že ještě alespoň rok dva zůstane. Ti lidé jsou ve své profesi neskutečně dobří a každý takový odchod je pro nás velká ztráta.

DZ: Věříme ale, že mladá generace našich zaměstnanců bude pokračovat v získávání bohatých znalostí a zkušeností od svých starších kolegů, jak je tomu doposud, aby mohli nadále spolupracovat s našimi zákazníky a řešit mnohdy značně komplikované zadání na výrobu velmi složitých dílů pro potřeby našich odběratelů. Firma má opět nakročeno ke spolupráci se zajímavými zákazníky, takže budeme dělat vše pro to, aby tato spolupráce probíhala k oboustranné spokojenosti.